Re: z tchýně mám deprese

Milá Magdo,
opravdu marne premýšlím, která z mých formulací Te dovedla k záveru, ze jsem Katce radila mít úctu k manzelove matce jen proto, ze je to matka (a to snad s velkým M). Jestli uz má mít clovek k nekomu úctu, tak predevším sám k sobe, coz ale taky znamená, ze se musí chovat tak, aby se za své chování po case nemusel stydet. A takové eskalace nevrazivosti v rodine (treba mezi snachou a tchýní) muze mít za následek, ze zacneš jednat tak, ze bys tomu sama nikdy predtím neverila. Proto jsem psala o té nutnosti hledat sílu k prehlédnutí naštvávacích jednání druhého v sobe samém a o potrebe obcas si pripomenout, ze ten clovek, který mne tak štve, má urcite i nekteré dobré stránky a vlastnosti (i kdyz treba zrovna zádnou nevidím).
A proc se tak málokdy setkáš s radou muzum "snazte se videt cloveka v matce manzelky" ? No, asi tam podobné konflikty nejak z principu nevznikají, nebot matky manzelek vetšinou nekontrolují usporádání šroubku v zetove dílne a jiné zásadní veci, které pro zete mají význam. A pokud reknou neco nelichotivého o jeho nepríliš castém prevlékání ponozek nebo zpusobu, jak umyl nádobí, tak si to zetácek (jak tak znám normální muzské) ani nepripustí pres práh vedomí, takze se ani jaksi nemuze naštvat. Kdezto nás "hospodynky" takové reci jako ze prádlo má být naškrobené (nebo nemá), ze marmeláda se delá tak a ne jinak, díte cokoládu muze (nebo nesmí), k díteti se - pokud zaplace - vstávat musí (nesmí), okna se myjou tak a tak casto a tím a tím zpusobem, košile se skládají tak a tak, dokází privést k neprícetnosti, pokud se opakují s zeleznou pravidelností. A Katka je cerstvá novomanzelka, která si - jako mnoho jiných - myslela, ze bude-li delat vše podle svého nejlepšího vedomí a svedomí, musí dojít uznání. A ted je zklamaná (nedivím se jí) a na matku svého manzela zacíná být alergická. A protoze je to nepochybne hodná holka, moc bych jí prála, aby dokázala svuj manzelský a rodinný zivot ukocírovat tak, aby ten zivot byl dobre snesitelný pro její rodinu a aby ona sama neztratila tu výše zmínenou sebeúctu jednáním, za které by se treba po case stydela.
Takze opravdu jsem nemela v úmylu obhajovat matky, protoze jsou matky - vzdyt ty naše deticky máme prece proto, ze jsme je chtlely mít (tedy já aspon urcite) a jsou naší radostí (jestli budou, az vyrostou, to se ješte uvidí).