Re: Smutná zpráva

Ahoj,

napíšu ti, jak jsem se cítila v podobné situaci já a co mi pomohlo, možná, že tvé kamarádce pomůže totéž. Když mi umřelo naše "vymodlené" miminko (teda - lékaři to nazývali ve 21 týdnu potrat, ale pro mě to bylo miminko), tak jsem v první chvíli necítila ještě nic hrozného, bylo mi to líto, ale žádná extrémní bolest se nekonala. Po ošetření jsem normálně usnula. A pak jsem se probudila a cítila jsem opravdovou bolest (to, že někoho bolí srdce lítostí, není jen řečnický obrat) a smutek a jakousi beznaděj. Chtěla jsem být statečná a tak jsem ani moc nahlas nevzlykala, jenom mi tekly slzy. Můj muž byl smutný, ale protože v době mého těhotenství byl celou dobu v zahraničí, tak to pro něj tak strašné nebylo, neviděl moje bříško, nikdy necítil pohyby toho tělíčka... Všichni kolem mě pronesly pár útěšných frází a tvářili se, že se nic nestalo. Později jsem pochopila, že nechtěly ten smutek prohlubovat a připomínat mi, co se stalo. Pak zavolal kamarád, chtěl se zeptat, jak se mám. Tak jsem mu to řekla, chvíli bylo ticho a pak se ozvalo:"to tě musí moc bolet celá dušička, viď?" V té chvíli jsem dokázala jenom v slzách vypravit prosbu, ať přijde. Když přijel, tak jsem mu všechno vyprávěla, jak začaly bolesti, jak jsem se strašně bála, jak jsem viděla tělíčko... On mi prostě svojí otázkou dal najevo, že NEMUSÍM BÝT STATEČNÁ. A já jsem mohla nahlas brečet, smrkat, vymluvit se ze své bolesti a on se dokázal ptát na ty nešťastné okamžiky. Dneska vím, že mě z toho dostal on a jsem mu za to vděčná. A tak si myslím, že by jsi se měla normálně zeptat, co se stalo a pokud uvidíš, že se kamarádka chce bavit, nebo ti třeba jenom je ochotná odpovídat, tak se ptej, poslouchej, odpovídej,prostě si o tom pokecejte. Pokud nebude chtít o tom mluvit, tak ji nenuť, ale já jsem tenkrát taky nedikázala říct "chci o tom mluvit".

Lina