Re: A teď už se vůbec nebavim....

Sleduju tuhle debatu o potratech už delší dobu a napadá mě k tomu spousta věcí. Není to nic uceleného, jen takové "střípky k dalšímu zamyšlení".

Mým vlastním přesvědčením bylo, že o potratu bych nikdy ani neuvažovala. A pak, v době, kdy mému synovi byly čtyři měsíce, to vypadalo, že jsem znovu těhotná a já začala o ukončení těhotenství vážně přemýšlet (i když pravděpodobně bych se k němu nakonec neodhodlala).
První těhotenství jsem si odležela, zčásti doma, zčásti v nemocnici (z nemocničního prostředí jsem měla těžké deprese) a je velká pravděpodobnost, že příště budu muset ležet zase. A co s prvorozeným miminkem? Babičky na hlídání žádné, tatínek nemohl opustit práci na 8 měsíců (někdo rodinu živit musí), takže někdo cizí na hlídání, jesle nebo kojeňák? Jak obrovský stres by to asi pro dítě byl, kdyby mu maminka najednou na tak dlouhou dobu zmizela. A co pro mě? Viděla jsem v nemocnici maminky, které měly starší děti třeba "už" tříleté a probrečely steskem celé noci (a pochybuju, že by to nemělo vliv na miminko v bříšku). U nás se naštěstí nakonec ukázalo, že jde jen o planný poplach, těhotná jsem nebyla, ale někdo jiný se určitě do téhle situace dostal a já bych ho nedokázala odsoudit proto, že dal přednost prvorozenému.

Přijde mi, že zákaz potratů nic nevyřeší. Část žen si za ním vycestuje do nějaké liberálnější země - podobně jako vloni vycestovalo 6000 Irek. A určitě by jich vyjelo ještě víc, kdyby na to měly peníze. A to je přitom Irsko silně katolická země, kde je potrat považován za těžký hřích. Část žen si "nechá pomoci" od nějaké andělíčkářky (a možná rizika asi vidíme všichni). A část jich prostě své děti porodí.
Ale bylo by naivní předpokládat, že všechny tyhle děti budou volné k adopci (Jani* to je reakce na Tvoji úvahu o osvojování takových dětí). Ne, většina z nich zůstane doma, s některými se rodiče smíří, ale větší část bude celoživotně nechtěných. Ono málokdo odloží dítě poté, co ho celých devět měsíců nosil v břiše. Nehledě na to, že společenské odsouzení takové matky je mnohem větší, než ženy, která šla na potrat (Pozor! neříkám, že je to tak v pořádku, jen konstatuju fakta).

Jediná rozumná cesta je podle mě v osvětě a v antikoncepci. Nechci tu debatovat o možných abortivních účincích HA, takže ji rovnou přeskočím, ale může mi někdo vysvětlit, co je tak špatného na kondomech, antiko-čípcích apod.?
O sledování plodných a neplodných dní (v kombinaci s naprostou zdrženlivostí v dnech plodných)jakožto o úspěšné antikoncepční metodě silně pochybuju. Používá ji má kamarádka a během čtyř a půl let (počítáno od prvního početí) porodila tři děti. Když si vezmu, že z té doby nemohla 27 měsíců otěhotnět jednoduše proto, že už těhotná byla, přijde mi to nic moc. Jistě, může to být její chyba, používá tu metodu špatně. Na druhou stranu - zkoušel jste si někdo ráno změřit bazální teplotu, když vám po bytě lítají tři uličníci? A bude ta teplota opravdu klidová, když jste za noc pětkrát vstávala, naposledy hodinu před probuzením? Mě přijde nemožné zůstat 5-10 minut v klidu ležet s teploměrem, když se jedno dítě domáhá nakojení a dvě další snídaně.

A ukončení těhotenství, pokud se přijde na to, že dítě je postižené? Přiznávám, že nemám úplně jasno, jak bych se zachovala (a přála bych nám všem, abychom to nikdy nemusely řešit). Ale četla jsem o americkém chlapci s rozštěpem páteře, který nejenže není schopen se sám o sebe postarat, ale nemůže třeba ani kontrolovat svoje vyměšování a který je velmi naštvaný na rodiče a lékaře, že ho nechali narodit, přestože věděli, jaký život ho čeká.

Všem, kdo měli sílu dočíst až sem, moc děkuju. Mám v tom trochu zmatek, ale třeba mi vaše reakce pomůžou posunout se v úvahách zase někam dál.