Re: :o)) Docela se bavim..

Jarko,

své rodiny a svého manželství si cením natolik, že už se kvůli své práci v ProLife nechci (znovu) stěhovat (výhrůžné dopisy a telefonáty jsou téměř na denním pořádku a tak snad pochopíte, že si své soukromí musím chránit). Vystupuji zde pod svým jménem, ne pod pseudonymem, a tak se o své rodině nechci a nemohu šířit. Promiňte. Nemá to skutečně jiný důvod.

Pokud jde o ty dílčí otázky: plánujeme početí dítěte, takže momentálně používáme symptotermální metodu plánování rodičovství pro opačný cíl než bývá obvykle zvykem; doufám, že by má 17-ti letá dcera nepřišla s nápadem užívat HA a kdyby ano, nebylo by v mých silách (to snad lze pochopit) jí cokoliv v tomto věku zakazovat (asi by to ani nebylo ideálním výchovným postupem a na výchovu je v 17-ti letech pozdě); kdyby má dcera byla znásilněna a otěhotněla, asi bych si prožila další z těžkých životních krizí, ale netrestala bych ji tím, že bych ji nutila k potratu, konečně ona by byla těžko vinna a ani to dítě za to, jak vzniklo, nemůže. Vzhledem k tomu, že by má dcera vyrůstala mezi adoptovanými dětmi, které samy jsou převzaty od rodičů, kteří volili místo potratu odevzdání do náhradní rodinné péče konkrétních manželů, předpokládám, že i ona by dokázala (v této frustrující situaci) najít rozumný postoj. Nemohla bych ji do ničeho, tím méně do potratu, který se zde téměř automaticky nabízí nutit. Doufám, že má dcera by se necítila být nad tím malým tvorečkem tak nešťastně počatým nadčlověkem a že bychom dilema - kdo je víc a kdo je přednější - nemusely spolu řešit. Za těch šestnáct let bychom spolu v celé rodině ušly kus cesty a měly bychom spolu určitě už hodně společného - i to její rozhodování a můj postoj k němu by byl bezesporu ovlivněn. S tím zakazováním by to bylo stejné jako s dcerou v 17-ti letech: popsáno výše. Na život má právo každá lidská bytost bez ohledu na to, zda je z pěti buněk, nebo je slepá nebo neslyší či nechodí.

Jarko, jsou to ale všechno hypotézy, protože já pomalu ani nevím, co se stane zítra a jak se třeba zachovám; být si jistý sám sebou se moc nevyplácí a řada věcí ovlivňuje konkrétní jednání jednáního člověka v daném okamžiku. Ne vždy jednám tak, jak bych měla, jsem člověk chybující a možná dělám víc chyb, než kdokoliv jiný.

A jestli jsem normální ženská? I kdyby to uznaly všechny diskutující na Rodině, stejně dokud budu hájit právo každého člověka na život, nemůžu být populární a "fajnová". Takže asi zůstanu tou "chodící agitátorkou" :-) Mrzí mne, pokud jsem zklamala Vaše naděje.

Už utíkám pryč. Nashledanou.