Rozpad rodiny

Měli jsme pohodové, klidné a spokojené manželství. Společné zájmy,přátele,názory... Po 6-ti letech se nám narodil dlouho očekávaný syn.Když mu bylo 10 měsíců, zamiloval se manžel do naší dlouholeté společné přítelkyně, která se právě rozvedla. Zjistil, že bez ní nemůže žít, že je to právě to, co celý život hledal, mě má moc rád, ale ......... Rozešli jsme se a já zůstala sama s ani ne ročním dítětem. Proběhlo to v klidu, bez hysterických výstupů, dohodli jsme si pravidla a bylo to. I když se k nám zachoval, oproti jiným zkušenostem, dobře (nechal nám byt, veškeré zařízení, podporuje nás finančně, syn je v mé péči), přesto to bylo "strašné". Trvalo mi skoro půl roku, než jsem si to odbrečela.Zrada ze strany dobré kamarádky,opuštění a zavržení od nejbližšího člověka. Po rozchodu jsme ještě nějaký čas chodili do poradny, ale měla jsem z toho takový divný pocit. Připadalo mi, že psycholožka je spíš na manželově straně a já jsem ta "hloupá", která to nechápe.Po nějakém čase se dokonce snažila "má přítelkyně" opět se mnou sblížit. Přijeli si pro syna, manžel ho chtěl vzít na procházku-vycházejí spolu moc hezky. Ještě spal a já je nechala čekat asi 10 min. venku v autě. Z okna jsem viděla, že "přítelkyně" má velmi živý výstup. Později mi manžel přiznal, že to bylo kvůli mě. Proč prý nejsem schopná je pozvat aspoň na kafe, vždyť on (manžel) mi přece vychází vstříc,dává peníze a já nejsem schopná se s ní smířit.Jak to, že mě to prý ještě nepřešlo. Vážně si připadám někdy jako blázen.Bylo by to na dlouhé povídání a na to papír nestačí.Vím, že takových případů je spousta a vidím je kolem sebe, jsou mnohdy mnohem,mnohem horší.My spolu i nadále vycházíme celkem dobře. Syn tátu miluje. A to mě na tom nejvíc bolí - jak já mu později vysvětlím, že tatínek nebydlí s námi, ale s tetou a její holčičkou.Moc bych si přála, aby mého syna vychovával jeho pravý otec a ne nějaká "náhrada".Je mi to všechno stále moc líto. Už vím, kde jsem udělala chyby a co bych dnes dělala jinak. To jsou asi ty zkušennosti. Bude mi trvat dlouho, než zase někomu uvěřím a "vydám se mu na pospas".Už nejde jen o mě,mám syna a mrzí mě, že ať se my rodiče budeme snažit jakkoli, aby to rozdělení nepocítil, stejně se ho to bude silně dotýkat.
No jo, je to sice už přes rok, ale stále se v tom plácám.

Mějte se hezky
Alena