Jsem ráda,

že existují i názory jako má Miška, Sally či Kačenka. Já spadám sice také do té kategorie nepříliš zkušených, jakýkoli radikalismus mě ale děsí. V lidských vztazích přece neexistují dvě situace, které by se daly měřit naprosto stejným metrem. Od sousedky v domě odešel manžel, nějakou dobu žil s jinou ženou a pak se vrátil. Stalo se to před mnoha lety, ona ho tehdy vzala zpátky a doteď mají spokojené manželství. Jiná situace: kamarád měl neustálé problémy s partnerkou, kterou neskutečně miloval, ovšem tu a tam se přihodilo, že se objevily indicie svědčící o její nevěře. Snad dva roky se snažil vztah udržet, nakonec se definitivně rozešli měsíc před plánovanou svatbou. Taky jsem mu po těch skoro dvou letech říkala, aby "nebyl blbej", nenechal se sebou zametat a nedával jí už další šanci. Ale nemůžu říct, že bych nedokázala pochopit, proč se tak dlouho nebyl schopen vzdát té naděje, že se to jednou zlepší.
Proto se chráním a)rezolutních prohlášení typu "jednou zahneš a v ten moment tě neznám" a b) soudit druhé, pokud řeší situaci ve vztahu jinak, než se jinému zdá akceptovatelné.