Tchýně? Třeba bude líp!

Ahoj Alco a Martino,

vaše líčení tchýniny "svatební gratulace" mi něco až příliš důvěrně připomíná. Moje tchýně mi po obřadu podala ruku, ale dívala se upřeně někam za moje rameno a neřekla ani slovo. Vůbec se celou svatbu tvářila, že jsem vzduch, že se jí sice žení syn, ale těžko říct, koho si bere, nevěstu ona prostě nevidí. Ještě rok a půl po svatbě mi ani neodpovídala na pozdrav, na návštěvu k ní směl manžel jenom sám, zkrátka horší to už snad ani být nemohlo.
Ani po narození našeho syna se toho moc nezměnilo (chlapeček se jí sice líbil, ale tvářila se, že má jen tatínka). Jenže mě s tím dítětem docela stouplo seběvědomí a řekla jsem si, že si nemusím nechat všechno líbit. S manželem jsem se domluvila, že pokud bude chtít svoje rodiče navštívit, samozřejmě kdykoliv může (přece nebudu dítěti odmalička stavět na oči, že dospělý kluk za rodiči nechodí), ale půjde sám, protože můj syn nebude chodit někam, kde je jeho matka považována za nežádoucí osobu. A pokud budou rodiče chtít vidět vnuka, mohou kdykoliv (když já budu doma) přijít k nám.
Jak chlapeček rostl, tchýně pomalu roztávala. Asi pochopila, že ošidí jenom sebe - že tou zarputilostí přijde nejenom o hrátky s vnukem, ale že tím trápí i svého syna, který mě má rád. Možná si i povšimla, že i já jejího syna miluju a chci, aby byl šťastný (a to bez mámy nebude). Dneska už spolu komunikujeme, babička čas od času hlídá a dokonce, když přijedeme na víkend, má i pro mě připravenou nějakou dobrůtku, kterou nikdo jiný nejí. Prostě jsme se časem změnili v docela normální rodinku.
Takže holky, držím palce, ať i u vás se to v dobré obrátí.

Mimochodem to "buď na něj hodná" jsem si při svatbě vyslechla taky (od manželovy babičky). Musela jsem se držet, abych se nesmála. Nevím, jak vy dvě, ale já se totiž vdávala jenom proto, abych mohla manžela týrat hlady a mlátit pohrabáčem :-))