Re: ahoj

Víš, Katasku, u mě je to trošku složitější. Už děti mám a navíc jsem sama. Moje mami je schopná za zády říkat dětem, že už je nebudu mít ráda (klidně by jim to řekla, i když ty princezničky mají už jen mě, taťka jim zemřel před rokem a půl), až přijde to třetí, že je to nové dítě bude mlátit apod. ona je mistr na podpásovky. Když s něčím nesouhlasí, i když se jí to absolutně netýká, využije všechny prostředky, aby to zkazila. Zní to hnusně, ale neštítí se ničeho.
Takže můj strach jí to říct je půl problémů - nehledě na to, že by mi to čekání znepříjemnila a dělala by naschvály. Také je dost nemocná, našli ji metastáze rakoviny, a psychicky na tom po smrti táty není kdovíjak, takže proč ji už teď zatěžovat něčím, co ještě není, třeba ani neprojdu testy... Tedy, doufám, že ano. Než dostanu případně dítě, je to otázka několika let, a kdovíjak dlouho ona tady ještě bude...
No, a pak samozřejmě nechci, aby zblbla děti. Myslím si, že když děti po příchodu třetího dítěte sami uvidí, že je mám pořád ráda, že se sice něco změní, tedy mnohé změní, ale máma je tu pro ně pořád, tak pak si může moje mami říkat, co chce, a oni budou vědět, že to tak není.

To víš, že pořád o tom přemýšlím, a už jsem kolikrát měla nutkání jí to říct, ale vždy jsem se zarazila.