2003

Holky, já si myslím, že máme ohromné štěstí, že žijeme v této době. Vemte si, jak to měli lidé s těmi adopcemi těžké - např. před 20-40 lety. Dřív ani nemluvě. To bylo samé zatajování, lhaní, vymlouvání se. Já bych asi ten stres nezvládla. Musel to být hrozný pocit, žít s tím, jestli se to moje dítě někdy dozví a jak a co na to lidi. Dřív se o tom tak nějak nemluvilo, lidé se styděli za to, že nemohou mít vlastní děti. Nevím, jestli bych to v té době dokázala. Mám spolužačku ze základky, která to, že je adoptovaná , se dozvěděla na škole v přírodě (od další spolužačky) asi v sedmé třídě. Dodnes si pamatuji ten divný pocit, který jsem z toho všeho měla. Mluvila o tom celá škola.
Dneska je to fajn. Lidé jsou svobodomyslnější, tolerantnější, i třeba k těm poloromíkům. Ne každý si ho sice vezme domů, ale okolí to myslím hodně toleruje. A už se na ně nikdo nekouká skrz prsty. Ba naopak. Já můžu říct, že jsem na to pyšná, že jsem si adoptovala dítě. A nikdy to nebudu před nikým skrývat. Vím , že někteří rodiče se s tím asi těžko vyrovnávají, ale jestliže jim na vás záleží a na vašem štěstí, tak se s tím srovnat musí.Vždyť neděláme nic zlého - nekrademe, nazabíjíme...Tak jaképak odsuzování.
Tak s chutí do toho.