ahoj

teda lidi, vy mi dáváte zabrat, kdo to má číst!
Stavba proběhla relativně dobře, slejvák a následná chumelenice a vánice nastala asi 15 minut po té, co to chlapi zapíchli.
Všechny moc zdravím a díky za podporu. Příští víkend jedeme na novo, tak se teda děsně těším.
Klárinko, to je blbý, nám Prima nejede.
Haníno, jestli pamatuješ Johanku, ta nacvičovala přijatelný příchod miminka pro psa nácvikem s dětskou panenkou. Byla to celkem prča, ale pesan si zvykl.
Tomáši, díky za Vaše otevřené sdílení, i když smutné. I to je potřeba si uvědomit a připustit, že to nemusí vždy vyjít. Nikdo z nás si to tady nepřeje, ale připravit se na to musíme. Zrovna jsem měla s mamkou řeč /naivně jsem se domnívala, že se na nic neptá, protože to prostě přijala a strávila), houby. Po 4 měsích od sdělení, že hodláme adoptovat, následoval výlev, že bychom přeci měli zkusit vlastní, že ty děti zná z nemocnice, že je to hrůza, co z nich vyroste... Jasně, chápu ji, nečekám, že bude naším rozhodnutím nadšená, ale čekala jsem trochu více empatie. Nejhorší bylo, že prohlásila, že hlavně ne Roma, to by s tátou nepřežili. Na to jsem mlčela, říct, že jsme se rozhodli pro poloromika v daný okamžik nemělo cenu říkat. Asi to chce hodně čas, ale dost mě nahlodala. Tak si říkám, že kdyby nás snad opravu potkalo něco špatného, nejdůležitejší je opora okolí, myslím vlastní rodiny, rodičů. A to nevím, jestli to nebude právě ta podpásovka: "vidíš, já jsem ti to říkala..." Jak na to reagovali Vaši nejbližší, Tomáši? Jestli se můžu zeptat? Díky.
ahoj vám všem Kaťas