moje zkušenost - dítě

Milé trpitelky,
které jste se nešťastně rozhodly pro interrupci a teď toho litujete nebo ani tak nelitujete, jako že se spíš trápíte a užíráte, svíjíte v zoufalství, dovolte mi podělit se s Vámi o svou zkušenost.

Měla jsem tehdy už dvě děti (6 a 10 let, obě plánované), zajímavou práci a myslela jsem si, že mám, pokud jde o potomstvo, splněno.Přirozené plánování rodičovství nám fungovalo ke spokojenosti už skoro 15 let. Ani mi nepřišlo na mysl, že bych mohla otěhotnět. Holky sice tehdy toužily po sourozenci, ale pro mě to znamenalo možnost jen teoretickou. (o to horší pak bylo moje trápení po interrupci, když děti nic netušíce žadonily o dalšího sourozence). Otěhotněla jsem neplánovaně a nečekaně, ale naneštěstí jsem v tu doby byla (krátkodobě) nemocná a brala léky, které mohou poškodit embryo, takže jsem nenašla odvahu si to dítě nechat. Kromě manžela o tom nikdo neví. Nejvíc jsem se bála, aby se to někdy nedověděly děti.
Následovaly měsíce zoufalství.Není pravda, že něco takového spraví čas. Nejprv jsem se horečně vrhla do práce, ale po pár měsících jsem se vyčerpala až na dno. Pak to bylo ještě horší, neměla jsem sílu ani pracovat, ani odpočívat, ani normálně žít. Nebylo dne, kdy bych si na své ztracené miminko s křečovitým pláčem nevzpomněla. Bylo to čím dál horší. Na svoje dvě žijící děti jsem se po čase skoro už ani nemohla podívat, sevřelo se mi hrdlo, jen jsem je viděla. Pořád jsem musela myslet na to, že jsem zabila svoje dítě, že mohly být tři, jaké by asi bylo a jak by vypadalo...že třeba ani nebylo poškozené a jaký já jsem srab. S manželem jsme skoro přestali žít, a to nejen sexuálně. Neunesla jsem, že jemu to vlatně vůbec nevadilo, že jsme přišli o dítě. Interrupci bral s úlevou a uspokojením, prostě se záležitost vyřešila bez následků a hotovo.
Stala se ze mě troska. Tehdy mi pomohla jedna kamarádka, která sice nevěděla, o co jde, ale vytušila, že se něco děje, a pozvala mě k sobě na pár týdnů do zahraničí na stáž (mám dost odborné povolání). Změna prostředí mi trochu pomohla se posbírat, ale zoufalství neutišila. Tatáž kamarádka mě posléze pozvala i s dětmi na svou chatu u vody, kouzelné místo, které jsem znala z dřívějška. Po několika dnech pobytu tam jsem si najednou s překvapením uvědomila, že už asi 3 dny (či spíše noci) nebrečím. Přičítala jsem to změně prostředí, báječné dovolené, ale pravda byla úplně jinde. Jak se o pár týdnů později ukázalo, byla jsem TĚHOTNÁ!
S manželem jsme se tehdy milovali velmi zřídka. Ač to bylo velmi nepravděpodobné, otěhotněla jsem, opět neplánovaně, těsně před odjezdem na onu dovolenou, v podstatě přesně za rok po předchozím těhotenství, které tak nešťastně skončilo. Kdekdo v okolí se upřímně divil, že si děcko nechám a že nejdu na potrat, jen já věděla své. Stal se zázrak, který mě spasil, vysvobodil z mého trápení a zbavil pocitů viny, nebo je aspoň umlčel.
Měla jsem štěstí, narodil se mi zdravý, krásný chlapeček. Jsou mu dva roky, je kouzelný, bystrý, inteligentní, krásný. Pro ztracené děcko jsem ještě mnohokrát plakala, ale už nikdy to nemělo ten emoční náboj. Nebyl to zoufalý pláč, ale jen lítost. A pak, když se synek narodil, stačilo se podívat do postýlky a bylo mi hned líp. Když na mě přijde lítost, stačí mně uvědomit si, že bych právě tohohle hošíčka neměla, a přitom ho mám tolik ráda. Bylo by to jiné dítě, jistě bych ho také měla ráda, ale tohohle báječného syna bych se už nedočkala.
Asi to není univerzální, ale je to moje zkušenost: zoufalství ze ztráty dítěte zahojí zase dítě. Zní to banálně, vím, ale mě to spasilo. Za mě to rozhodla příroda (osud, Bůh, který se na mé trápení už nemohl dívat, kdoví????), ale jsem šťastná, že se to tak stalo. Nevím, jestli bych byla našla odvahu si to dítě naplánovat. Asi ne, ani by mě to tehdy bylo nenapadlo, že se to zoufalství dá ještě něčím zvrátit k lepšímu. Nedá se říci, že nové dítě je náhražka za dítě ztracené či vědomě obětované, ale kupodivu přinese, nebo mně aspoň přineslo, úlevu a klid. Ne zapomnění, na svoje ztracené miminko sem-tam myslím dál, ale už ne x hodin denně a není to ta křeč, co předtím. Dokonce už ani pokaždé nepláču.
Kdo přišel o dítě (v těhotenství či po narození) nešťastnou náhodou (vada, nemoc, úraz,...), ten to, co jsem já tak pracně objevila, většinou ví nebo podvědomě cítí a snaží se pořídít si jiné dítě.... Co na závěr?
Vím, že další interrupci bych už neunesla. Unesla bych spíš další děcko, i když mám bolavá záda bez naděje na zlepšení.
Držím palce.
Vaše
Ala