Re: Už jsem tu :-)

Milý Tomáši,kdysi jsem (před několika lety) poslouchala pořad v rádiu na téma :Adoptovali byste nějaké dítě?, a tam jsem slyšela mimo jiné(např. zkušenosti moderátora Novotného) zkušenost jednoho pána,co měl už (2) vlastní syny a rozhodli se s manželkou adoptovat (2 leté?) děvčátko z domova.Užívali si společného života a v pubertě děvče zatoužilo po svých kořenech a hledalo biolog. rodinu.Našlo otce,kt. měl v té době již svou rodinu a ona se tam spíše vnucovala.Dívka pak začala utíkat z domu a raději pak po odchycení policíí volila pobyt v domově než v adoptiv. rodině.
Když se moderátorka v rádiu zeptala,jestli by do toho šel ten pán znova,tak odpověděl úplně stejně jako ty.Máš moji hlubokou úctu a netrapte se s maželkou - vy ani to dítko za to opravdu nemůže - je to "podpis biologických rodičů",bohužel,který,jak jsi správně uvedl - začal negativně působit už dávno předtím,než dítě začalo vnímat svět.Myslím,že hodně adoptivních rodičů (a co adoptivních - i ostatních) by si ušetřilo hodně hořkého zklamání,kdyby s eventualitou - no,dítě se mi taky nemusí úplně povést-tak trošku (a v případě adopce - půl na půl) počítalo.Každý člověk je originální osobnost,každý má jinou výchovu,jiné kontakty, u každého může být různý "špouštěč" neutěšeného chování a na dítě (ani na vlastní) nelze dát záruční list.