Re: Milování pro něj není důležité a hroutí se náš tím vztah

Ahoj D a Sáro,
díky za pochopení, ne že bych Vám to přála, ale je to fajn vyměnit si zkušenosti s někým kdo je na tom podobně. Asi to znáte, když sedíte s kamarádkami na kafi a ony začnou rozebírat jaká je to hrůza, že ty jejich mužský je pořád „otravujou“ (hrozný výraz) a pronásledujou kde se dá… A to si ještě myslím, že pro chlapy je to odmítnutí o maličký kousek snesitelnější než pro nás, protože je jaksi zakořeněná představa muže dobyvatele a ženy snadné  kořisti, ale žena dobyvatelka, to moc nefrčí.

Chtěla bych se vrátit k tomu mému FUK: ze začátku to byla spíš taková obrana, aby mi tolik nevadilo, když se manžel o nic nepokouší. Prostě jsem si řekla, že je mi to jedno, raději si otevřu knížku, nebo sednu k počítači a nebudu čekat na nějaká „milosrdenství“ a pak to přerostlo v to, že už jsem ani nic nečekala a zabavila se jinak, sex jsem odsunula někam, vlastně nevím kam. A právě proto ta prohra na mé straně. Kdybych si zachovala aspoň trochu iniciativy, tím nechci říct, že vůbec nikdy žádnou neprojevím, někdy se holt neudržím , ale mohla bych se snažit víc, bylo by to určitě u nás častěji. Mám už ten svůj obranný krunýř a někdy i na manželovi vidím, že by chtěl začít a neví jak a nepomůžu mu. Takže už je to prostě i moje vina.

Teď jak k tomu došlo: což myslím obě znáte, bude to dost podobné. Stejně jako Sára jsem vždycky patřila mezi divošky. Kdykoli, kdekoli (ovšem ne s kýmkoli ) a vyzkoušet pro zpestření všechno možné, sex mě prostě baví. Ze začátku našeho vztahu (jsme spolu šest let z toho tři roky manželé) asi první rok a půl to byla nádhera, milovali jsme se pořád a vypadalo to, že jsme stejně naladěni – co se týče četnosti. Pak to začalo pomalu ustupovat a stále častěji jsem to byla já, kdo se chtěl milovat. To odmítání bylo strašné, vždycky jsem se cítila hrozně ponížená, i když se manžel snažil mě odmítnout tak nějak jemně, stejně to bylo odmítnutí. Vždycky jsem si říkala, co by za to jinej chlap dal, troufám si říct, že jsem atraktivní a sem tam mě někdo „balil“, ale já chtěla jen toho jednoho… Manžel je kromě téhle záležitosti muž mých snů, je úžasný člověk, je na mě hodný a nakonec i dobře vypadá a ten sex, když je tak je taky úžasný. Jak už jsem psala minule, bavili jsme se o tom mnohokrát a k ničemu jsme nedošli. Žádný důvod, ptala jsem se jestli by chtěl něco jinak, jestli je se mnou něco v nepořádku, nebo jestli nemá někoho jiného atp. Nic, zkrátka se mi omlouval, že je to jeho chyba, že je unavený a vlastně tedy líný 

Zajímalo by mě jestli jste už některá pomýšlela na nevěru. Mam na mysli nevěru čistě fyzickou. Přiznám se, že mě už to napadlo, ale jsem taková povaha, že bych to asi neustála a hrozně bych si to vyčítala, takže jsem to zavrhla. Co vy, myslíte, že by to šlo, být se svým skvělým chlapem a když tohle prostě nejde, najít si někoho jen na sex, bez citů? Třeba by pak zavládla spokojenost na všech frontách. Já si to, ale bez citů nedovedu dost dobře představit, určitě bych je tam začala montovat, takže nic.

Teď, když jsem to sem takhle pěkně všechno napsala, nejspíš půjdu a večer na něj vlítnu  někdo začít musí, tak proč ne já aspoň pro tentokrát… Měla jsi pravdu, D, FUK by mi to být nemělo.

X