Největší láska nemusí být vždycky ta pravá

Chtěla bych všem jen říct, že i ta největší bolest a nejhlubší zoufalství pomine, i když to někdy může trvat hodně dlouho. Já byla na dně plné dva roky, a to se jednalo "pouze" o nenaplněný vztah, zvláštní přátelství se zvláštním člověkem, kterého já milovala tak strašně moc, že vím, že se to už nikdy nebude opakovat. Jestli můžu poradit, pomůže změna prostředí a hlavně jakákoliv aktivita - i když se zpočátku zdá, že to stejně není k ničemu. A určitě je dobré přerušit veškeré kontakty, i když já zrovna tohle nedokázala. Ale aspoň jsem se je snažila omezit. Našla jsem si novou práci, obnovila některá pozapomenutá stará přátelství a polehoučku začala zjišťovat, že rány už tolik nebolí a že mě znovu začíná těšit žít. Nešlo to rychle -teprve po těch dvou letech se začalo malinko blýskat na časy.
A až po dalších dvou jsem našla svého současného partnera, o kterém jsem si naprosto jistá, že je to člověk, s kterým ztrávím zbytek života. Necítím se bůhvíjak šíleně zamilovaná, ale to, co mi ten vztah dává, mi připadá neskonale důležitější: pohodu, zázemí, obrovskou oporu a jistotu, na kterou se můžu stoprocentně spolehnout. Podobně jako u Aneky je patner asi tím, kdo miluje víc, ale i to, co cítím já k němu, je láska, i když trochu jiná, než ta předchozí. Jsem s ním moc šťastná a ani za nic už bych neměnila. Píšu to hlavně proto, že bych ráda sdělila všem, které trpí a trápí se ztrátou partnera, aby neztrácely naději a víru v budoucnost. Život má někdy v zásobě opravdu nečekaná překvapení.