Milovaný agresor

Dobrý den,

Napsala jsem do této rubriky, protože bych ráda věděla Vaše názory na situaci v mé rodině. Jmenuji se Veronika, je mi 27 let, mám manžela Františka a pětiměsíční dceru Martinu. S manželem se známe 3 roky, manželé jsme rok a půl, v jednom bytě spolu žijeme už 2 roky. Na počátku vztahu až do doby než se narodila Martinka jsme se měli velice rádi, dá se říci, že jsme byli neustále v líbánkách. Chtěli jsme být pořád spolu, o všechno se dělit. Na Martinku jsme se moc těšili, taky proto, že se nám 10 měsíců nedařilo otěhotnění. Krátce předtím než se dcera měla narodila se objevily první vážnější problémy, ač jsem si o manželovi myslela, že je povahou spíše flegmatik, překvapilo mne, jak najednou z ničeho nic na spoustu banálních problémů reaguje přehnaně agresivně. Problém byl asi v tom, že si zvykl, že jsem až doposud veškerou domácnost zvládala já, ale s přibývajícím břichem už jsme po něm občas nějakou pomoc chtěla také a to se mu příliš nelíbilo. Když se narodila Martinka, byli jsme všichni na nějakou dobu přešťastní. Ale pak se situace vrátila do předchozích kolejích. Mám bohužel smůlu, že já jsem z Prahy a manžel z Berouna, kam jsem se za ním přestěhovala a babičky mám daleko a manželovi rodiče již nežijí, takže mi nemá kdo pomáhat, pouze občas, když opravdu potřebujeme hlídání, tak některá z babiček přijede, ale moc se jim nechce, neboť cesta k nám pro ně představuje několikahodinovou časovou zátěž. Takže je všechno opravdu pouze na mně. Manžel chodí z práce zhruba okolo půl páté, příchod domů pro něj znamená sednout si k novinám a něčemu dobrému na zub. Teprve pak se zajímá, co doma, co malá, občas co já. Musím ještě říci, že tu nemám žádné kamarádky, všechny zůstaly v Praze, takže na procházky s Martinkou chodím po okolních lesích sama. Večer mi manžel pomáhá tím, že malou přebaluje a společně ji koupeme. Ale stejně spoléhá na to, že mu já řeknu, že je potřeba Martinku přebalit a vykoupat. Stejně tak když po něm chci jakoukoliv jinou činnost (zamést schody, vyluxovat, umýt záchod atp…), musím ho prosit. Naštvaně se sebere a jde to udělat. Já pak mám taky po náladě a tak se snadno stane, že na něj kvůli něčemu vyjedu. Zpočátku se nic nedělo, maximálně se ohradil, ovšem teď s přibývajícím časem se často stává, že se ohradí až nepřiměřeně agresivně, já jsem pak taky naštvaná a takhle se provokujeme třeba i několik minut. S tím bych se ještě smířila, ale vadí, že začíná být docela agresivní, tzn., že když ho takhle o něco požádám, udělá to většinou nedbale nebo špatně, já jsem pak naštvaná, protože ta práce nemá smysl, musím ji stejně dělat já, ztrácíme tím čas oba a oba ztrácíme takto dobrou náladu a bohužel nastávají momenty, kdy mne Franta kvůli tomu uhodí, dá mi facku, škrtí mne, bije mne do hlavy, do zad, sprostě mi nadává, křičí na mne před Martinkou, která se pak rozbrečí, není k uklidnění, já pak brečím taky, začnu Frantovi taky nadávat, protože je mi líto Martinky, která chudák za nic nemůže a nic nechápe.
Takhle to je už asi půl roku. Vždycky si pak říkám, že takhle to dál nejde, že se dám rozvést. Mimochodem Franta mi taky vyhrožuje rozvodem, prý že s hysterkou žít nebude a že patřím do blázince, tvrdí mi, že mám být vůbec ráda, že se mnou před 3 lety začal chodit, že by mne jinak nikdo nechtěl, takto mne uráží. Nejhorší je, že mu pak vždycky odpustím a když si jdeme večer lehnout, tak Frantovi dovolím, aby se ke mne tisknul a často spolu máme i po takovýchto hádkách sex. Franta se pak vždycky převalí na druhý bok a usne a já si brečím do polštáře a doufám, že se situace zase urovná. Když po několika dnech vyvstane nová hádka s urážkami a bitím z Frantovy strany, říkám si, že přeci nebudu tak blbá a když je takový tak mu nedovolím žádný sex, intimní kontakt by přece spolu měli mít pouze lidé, kteří se milují. Takhle mi připadá, že mne Franta pouze využívá jako služku, opatrovnici dětí a milenku (často mně spíš přijde jako prostitutku, až na to, že té by za sex platil – mezi nadávkami se objevuje i např. „tlustá děvko“, je pravda, že po porodu mi zůstaly ještě 3 kilogramy, na 164 cm vážím 66 kg). Sama sebe nechápu, jak to, že mu vždycky odpustím, když se ke mně tak dlouho tak hnusně chová. Asi ho pořád ještě mám ráda, nebo se možná bojím, že bych opravdu zůstala sama s dítětem, že by mne nikdo nechtěl. Na vysvětlenou – Franta byl můj první vážný vztah, předtím jsem měla pouze dva krátkodobé, několikaměsíční vztahy, takže jsem, co se týče milostného života, byla poněkud méně zkušená. Nevím, co mám dělat, na jednu stranu bych se možná i rozvedla, na druhou stranu se toho bojím, Frantu mám asi pořád ještě ráda a nechci přidělávat starosti Martince, ať už s tím, že bychom žily samy bez tatínka a nebo se nějakým novým tatínkem, na kterého by si dcera musela zvykat.
Budu Vám moc vděčná, pokud mi poradíte, jak mám svou situaci řešit.

Díky Veronika