Re: Krize po 10 letech?

Ahoj Radku!

Jsem žena po 10 letech manželství, ale jínak v nedávné době ve velice podobné situaci. Před 3/4 rokem jsem řešila stejný problém. Z našeho vztahu se kromě komunikace o dětech a provozních záležitostech, vytratilo úplně všechno. O milování ani nemluvím. Můj muž měl pocit, že je to normální a já v duchu řešila, jestli chci takhle pokračovat.
Máme tři děti, 9,8 a 2 roky, mám za sebou zkušenost z rozvodu svých rodičů, a tak si myslím, že rozvod je poslední možnost.
Ve Vašem případě jsou manželčiny odjezdy útěk před skutečností. Už nemá sílu to řešit. U nás to bylo opačně. Můj muž pracoval, sportoval (úniky).
Zkoušela jsem začít různými nemožnými způsoby - sexem, různými svými aktivitami, nátlakem - nic nefungovalo. Nic není náhoda a tak se mi dostala do rükou kniha J.Graye Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Po 15 letém vztahu se svým mužem jsem zjistila, že spolu neumíme mluvit. Že docela hloupě předpokládám, že on cítí to co já, a že jsou všechny situace jasné. Je to jak malé děti na písku, každý má svou pravdu a nikdo neudělá první krok. Že já úplně zoufalá uvnitř, a můj manžel odchází sportovat. On chudák ani netušil, že se léta trápím. Když přijde domů, už jsem srovnaná (samozřejmě navenek) a šťastná, že přišel. Léta vůbec nevěděl, co se ve mně děje. Když jsem poprvé našla odvahu, překonat svou hrdost, nepřemýšlet o vhodnosti a vybrečet se mu na rameni a vytáhnout jeden malinký problémek na světlo... Můj muž po 15letech se začal divit kdo jsem. Vůbec mě uvnitř neznal, nevěděl, co cítím, co mě trápí, z čeho jsem smutná. Věděl, co bude k večeři, co je potřeba opravit, vyřídit,... Dodnes se s tím potýkáme. Ale náš vztah je někde jinde. Ovšem. Lezu mu na nervy, když je naštvaný a mávne zase rukou, že to nemá cenu, a já za ním běhám. Řekni mi to, já nevím, co ti vadí. Víš, ony ty situace, které nám vadí se opakují a my na ně reagujeme pořád stejně, dokud si neřekneme dost.
Řekla jsem si, že naše děti i můj muž mi stojí za to, se s tím porvat. A tak se rvu. Dnes "můj" muž ví, že potřebuji slyšet, že mě má rád (ale i cítit), že potřebuji obejmout, když začnu tlačit na děti nebo na něj, že potřebuji, aby se zeptal jaký jsem měla den, a hrozně důležité, aby mě vyslechl s mými pro něj malinkými, a pro mě obrovskými bolístkami. Asi to ještě chvilku potrvá, než vyřešíme všechny otázky komunikace-nekomunikace za 10 uplynulých let. Ale dnes oby víme, že to stojí za to a že nám ten druhý stojí za to.
Hodně štěstí!