AHOJ VŠEM

Dlouho s vámi pročítám, a přiznávám, že závislost funguje. Vůbec se neznáme, ale když některé z vás čtu, jako bych slyšela sebe.Když jsem před 9 až 10 lety byla bezdětná a s žádostí o adopci a pocity tak smíšenými, vím, že takováto debata by mi pomohla.Plácala jsem se v tom pěkně. Teď se s vámi chci podělit o své zkušenosti.
Naše malá měla přesně 7 měsíců, když jsme si ji dovezli.Nejdřív jsem si připadala jako teta na hlídání, byla to směs pocitů.Radost a rozčarování. Všechno nefungovalo tak, jak jsem očekávala. Např. v noci plakala, ale nechtěla chovat a utěšovat, byla zvyklá poradit si sama, mrzelo mě to, ikdyž jsem věděla, že to tak bývá.Postupně to přecházelo, a náš vztah podle mě nabral úplně normální směr.Rozmazlila jsem ji dokonale,dnes v 8letech pravidelně denně vyžaduje uspávací rituály, a já už si vůbec nepřipadám jako teta na hlídání. Sleduju jak roste a opakuju si mámino rčení "malé děti- malé starosti, velké děti- velké starosti".Že je adoptovaná, jsme jí řekli ve třech letech, občas se k tomu vracíme. Umíme o tom spolu mluvit, když je potřeba. Např. po rozhovoru s dětmi, které ji trápily tím, že jsme nevlastní rodiče. Je hodně bezelstná a narazila na svou upřímnost.S tím jak roste problémů přibývá, někdy nás její reakce trápí. Ale myslím si, že stejně tak se nad svými dětmi zamýšlí i ti, kteří je zplodili.Mám ji velice ráda a jestli opravdu něčeho lituji, tak je to skutečnost, že jsem ji nemohla porodit,že nám byly odepřeny ty první měsíce a ženě, která jí dala život jsem vděčná, mohla všechno řešit jinak, a tuto skutečnost se snažím říct i naší mladé.Mějte se hezky.Ráda si vás počtu, pomáhá mi to od bolestínských nálad.