Re: Nebojte se Apolináře-stále stejná rutina

Mít u sebe po porodu ihned dítě bylo moje velké přání a tak nějak jsem s tím automaticky počítala. Protože jsem ale nakonec rodila císařem s narkózou, dítě jsem viděla až za šest hodin po porodu a protože jsem ležela dva dny na JIpce, vozili mi ji jenom na kojení a v noci vůbec. Pak mě přemístili na plný rooming. Bylo pro mě neuvěřitelně stresující a depresivní, že kromě toho, že manžel nakonec nebyl u porodu ani se mnou, když jsem se probrala, neviděla jsem ani dítě. Měla jsem docela velké deprese, hlavně ty první dva dny a nepřítomnost mého dítěte je velmi prohlubovala. Už nechci znovu rodit císařem, doufám, že když si počkám pár let a dobře se zahojím, že druhý porod bude přirozený. Já chci mít své dítě u sebe hned. Že jeho oddělení od matky má citové následky na oba bylo v mém případě naprosto zjevné. Já byla v depresích a cítila jsem (nedokážu popsat jak), že mé dítě trpělo mou nepřítomností také. Díky alespoň za to, že ji manžel hned po porodu chvíli držel v náručí a mluvil na ni. Prý se úžasně zklidnila a poslouchala jeho hlas. Mé vzpomínky na porod jsou tímto zážitkem velmi deprimující a někdy mám i špatné sny. Druhé dítě je pro mne zatím noční můra. Vím, že to přejde, ale nechápu, proč matky po císaři, které se celkově adaptují hůř a hůře se jim i spouští kojení jsou nesmyslně oddělené od svých dětí. Na mé kojení to mělo nedozírné následky. Vlastně se mi vůbec nepodařilo se plně rozkojit. Je absurdní na JIPku nevozit děti v noci, když právě tehdy se nejvíc produkuje prolaktin a tvoří se lépe mléko. Na roomingu už jsem dítě doslova nedala z ruky. Ani na noc, i když mě opakované vztávání bolelo na břicho, ale pro přítomnost svého dítěte jsem byla ochotna třeba tři noci nespat. Takže si myslím, že přetrhávat toto nejintenzivnější spojení je skutečně velmi špatné. Navíc nejlepší teplo je teplo lidského těla. Myslím, že kdyby dítě leželo přikryté na matčině těle anebo je alespoň mohla mít zabalené u sebe, oběma by se adaptovalo mnohem lépe.