Re: Paní na hlídání - jak jste to zvládly psychicky?

Milá Marcelo,

popisuješ situaci, která jako kdyby se odehrávala před pár lety u nás. Nejdříve rozdíly: synovi bylo již 3 a 1/4 roku a já nehledala paní na občasné hlídání, ale na celý den – chtěla jsem jít do práce. Ne, že by nás nutila finanční situace, ale už jsem doma nemohla „vydržet“. Nejdříve jsem celé těhotenství byla na neschopence (měla jsem to rizikové, syn se i přesto narodil dříve) a pak jsem s ním do té doby byla doma (dohromady to bylo asi 4 roky). Navíc pracuji v oboru, který se mění za dne na den. Také bydlíme na malém městě (ale kousek od Prahy). Školka nepřipadala v úvahu – zavírají v 16.00 – to bych z práce nestihla, navíc syn měl tehdy pleny ještě na odpolední spaní, takže mi řekli, že ho stejně nevezmou… Babičky také nemohly (jedna v invalidním důchodu, druhá ještě pracuje). Takže zbývala jen paní či slečna hlídání. Dala jsem si inzerát do místních novin a přihlásilo se mi na dvě stránky listu A4 různých dívek a paní. Některé jsem odmítla již po telefonu – ty , které se ptaly jen na peníze, Ukrajinky bez práce (ne, že bych proti nim něco měla, ale nelíbilo se mi, že by na syna mluvily se špatnou výslovností češtiny) atd. Ptala jsem se i po agenturách, ale tam se to dost prodražovalo, neboť se započítávala doprava z Prahy k nám a zpět. V tu chvíli jsem také začala přemýšlet, proč to všechno dělám, začala jsem si říkat, že ho přece nemohu opustit, přece mi za to ten kontakt s lidmi nestojí…Navíc jsem začala mít problémy se zaměstnavatelem, ve firmě kde jsem před MD pracovala se úplně vyměnili kolegové, ze skladníka byl výkonný ředitel, firma ztrácela prestiž... Pak se mi jednoho dne přihlásila dívka, která mi do telefonu byla sympatická, tak jsem ji pozvala k nám. Hlavní bylo to, že na hlídání měla školu, mohla jít pracovat jako učitelka do MŠ atd. Asi přes měsíc k nám různě chodila a syn si na ni zvykal. Domluvila jsem si s ní jakás takás pravidla, zbytek jsem nechala na ní, neboť bývalý kolega měl již tehdy svoji firmu a nutně potřeboval někoho do jednoho oddělení. Takže jsem tam jednoho dne přišla na pohovor, co bych u nich tak asi mohla dělat a druhý den jsem odjížděla na služební cestu… Práce byla tak náročná, že jsem neměla čas myslet na to, zda se synovi nestýská a to bylo asi dobře.
Ještě chci napsat, že manžel mi ve všem vždy pomáhal a tak jsem i tuto, pro mne nelehkou situaci vyřešila s jeho pomocí, jinak bych do té práce tehdy nikdy nešla
Plně Tě tedy chápu, u mne šlo o to první „překousnutí“ a pak mít jinou, zajímavou činnost – nemyslet na to, co se doma děje (děly se samé normální věci – syn jedl, spal, hrál si s „tetou“ atd.). Horší byly reakce okolí: to si to platíte, to je dost drahé, že, a proč nechodí do školky atd…), ale co si kdo myslí mne nechávalo chladnou…

Zdraví Milada