Re: Daniele

Ahoj Moniko,
ráda bych Ti řekla, že jsem měla pocit, že je to o mě-tvé pocity, pohled na svět.
S tím pláčem a vírou máš pravdu. Přesto vše co se nám stalo věřím v lidi a v dobro a také sobě. Mám pocit, že teprve když jsem si sáhla na dno poznala jsem sama sebe.
S pláčem je to horší, neberu ten počáteční, kdy jsem nemohla ovlivnit, abych pořád nebrečela. Tím, že jsem potřebovala fungovat a být v pohodě, protože Lukášek to pak vycítil a nebylo to pro něj dobré, začla jsem brát antidepresiva.
Mám to v sobě hluboko zasunutý, je to taková bolest, která se vždy objeví, když zase proběhne soud, zbavující viníka viny.
Myslím, že kdyby stál u nás tunel, byla bych tam občas pečená-vařená a vykřičela bych to ze sebe.
Co se týče boha-v nemocnici, když se neví, zda dítě přežije, nabídne Ti farář,že Ti ho pokřtí, bez ohledu , zda jsi věřící. Odmítla jsem to se slovy, že kdyby byl bůh není v Motole 8 pater nemocných dětí. Vím ,že věřící mají svůj názor na tuto situaci a neberu jim to, ale já jsem ateista.
Moniko, držím Ti moc palce a přeji Ti jen radost a pohodu ze svých dětí.
daniela