Re: Daniele

Tak si představ, Danielo, že jsem byla v kostele, a když jsme odcházeli, ležel tam výstřižek z novin, kdo se psalo o Tobě a Lukáškovi. V kostele byli celkem asi tři lidi, ale někdo na ten výstřižek napsal, abychom se za Vás modlili. Shodou okolností jsem měla v náruči dítě, o němž jsem tu už kdysi psala, chlapečka s prognózou debil, autista atd., těžce zdravotně a i mentálně zpožděného. Nějak jsem to nezvládla a začala jsem plakat a ti lidé se na mě dívali - ne zle, ale tak, že si asi mysleli "no jo, chudák matka, nezvládá to". A já jsem se rozbrečela proto, že jsem to s tím klukem zvládala už pár týdnů a vůbec nebrečela a pak mi došlo, že se jednou vyplakat musím. A přestože se zpočátku dost vzpíral, nakonec jsme vydrželi až do konce a byl to zážitek. A jelikož věřím na zázraky, které se při mši odehrávají, věřím, že se hodně zlepšil i proto, že jsem mu dala možnost dostat se někam, kam ho v jeho malém ubohém životě ještě nikdo nevzal. (Nechodil ani na procházky.)Takže to jsou moje dvě zkušenosti - moct se vyplakat a někomu či něčemu věřit.
Jinak můžu říct, že do doby, než se mi narodily děti, jsem neměla zájem ani o své, natož o cizí. A poté co jsem si prožila porod a všechno co k tomu patří musím říct, že mám vztah ke všem dětem, a vůbec neřeším, jak vypadají. Sice jsem vždycky chtěla adoptovat dítě, romské, asijské, jakékoliv, ale to byla spíš teorie. Dnes mám pocit, že bych zvládla i děti, které mě dřív děsily. Takže to je zase vzkaz těm, co váhají nad tím, jaké miminko chtít - není to asi vůbec divné, že chcete malé a zdravé. My co máme své děti, se můžeme postarat o ty druhé.
Taky to má tu výhodu, že když jedu s chlapečkem na procházku a lidé mi nahlížejí s podivnými výrazy v obličeji do kočárku, můžu to hodit za hlavu. Nejen že jsou mi ukradení, ale už to ani nehodnotím. Kdyby to bylo mé dítě, tak by mě to asi daleko víc bolelo v srdci.