Re: Dobrá nálada

Danielo,
než jsem jsem se dostala k odpovědi, napsala Sedmikráska všechno za mě. U nás to bylo dost podobný - myslím to rozhodování a tak. Nejdříve malé, bílé, zdravé, pak jsme pochopili, že malé děti patří těm, které neměly to štěstí vychutnat si vlastní mimčo, tak teda větší - kolem 3 let. Pak nám řekli o Helence. Není malá, není zdravá, ale je sama a hrozně moc někoho potřebuje. Byla v primární rodině týraná a měla poúrazovou epilepsii, nekomunikovala, a byla v péči psychiatra pro úzkostně depresivní poruchu. Strašně jsem se bála, když jsme ji přivezli domů. Byla jak hadrový panák, naprosto bez zájmu.

Druhou holčičku jsme si brali s vědomím, že je vývojově velmi výrazně opožděná. Jak jsme se posunuli za ty dva roky! Manžel s ní zůstal na prodloužené mateřské do 7 let. Jenže brzy se ukázalo, že vývojová stagnace není Míšin hlavní problém. Strašně a neustále kašlala - zkrátím to: přestože byla tak důkladně vyšetřená z DD, nikdo jí nenechal udělat potní test, až naše dětská lékařka, a ze zdravého opožděného dítěte jsme rázem měli dítě těžce nemocné, ale po nasazení léčby rychle dohánějící své vrstevníky.

Poučení, které z toho plyne: odříkaného chleba největší krajíc. Jen ten, komu na dítěti záleží, dokáže rozpoznat příznaky nemoci a předat je ošetřujícímu lékaři.Žádné dítě není tak "nedokonalé", abychom ho nemohli milovat. Protože kdyby se mě tehdy zeptali, jestli přijmeme dítě s cystickou fibrózou, řekla bych, že ne! Ale když už byla naše, nic nám nebylo tak těžké, abychom to pro ni neudělali. Asi to znáš sama - i když naše holčička je na tom mnohem lépe než Lukášek.