Re: Dobrá nálada

Danielo,
ahoj, musím napsat, že tě moc obdivuju a vůbec nechápu jak to vše můžeš zvládnout, ale z druhé strany když si představím své děti a sebe na tvém místě. Je vůbec možnost nezvládnout to? Moc mě mrzí, že jsi až z Prahy, škoda. Jinak k tvým otázkám. Myslím, že je vše relativní. My jsme šli na socku s tím, že chceme malé, bílé, zdravé. Začlo to formulářemi. Při vypisování a představování si dítěte, šli naše požadavky někam. Už nemělo být až tak malé, potom až tak bílé a co je vlastně zdravé? Při rozhovoru se pracovnice zmínila o hluchém chlapečkovi, který je od narození v děcáku. Při odchodu jsme se s manželem na sebe podívali a už to bylo. Do týdne jsme vyřizovali žádost na tohoto chlapce. Protože neměl šanci na umístění (byl v DD už šest let) tak nám všechno proběhlo hrozně rychle a přednostně a před schválením jsme se dozvěděli, že se objevili žadatelé z jeho regionu a samozřejmě upřednostnili je. Fuj to jsem se rozepsala někam jinam. K tomu odmítnutí. Nabídli nám právě potom chlapečka 5 let, který nekomunikoval a toho jsme museli odmítnout, protože bych musela zůstat doma a to byl můj hlavní požadavek. Chodit do práce (splácíme hypotéku a úvěry). No a potom nám vlastně nabídly dvanáctiletého Jendu. Rozum nám říkal ne, ale my prostně neumíme odmítnout. Podívám se na fotku, přečtu si spis a řeknu si ať je co je.

Jsem ráda, že jsem si přečetla co ráno napsala Dáša, že necítí k přijatým dětem totéž co k vlastním. Mám z toho úplně stejný pocit, nejde o to moje nebo ne, ale o ty scházející roky. U nás je to dvanáct let. Musím říct, že mě to dost trápilo a cítila jsem se provinile. Dáša mě uklidnila. Je to prostě normální, že člověk cítí něco jiného k dítěti, které hladí od malička, než k jinému, kde má ztrátu několika let.