Jak jste na tom vy s domácím násilím?

Ahoj holky,
chtěla bych se vás zeptat, těch, které mají trochu zkušenost s domácím násilím, ale i těch, které se s tím naštěstí ještě nesetkaly.
Žiju s manželem už 3,5 roku. Známe se více než 5 let. Máme dvou letou holčičku. Po seznámení se s manželem jsem si tehdy libovala, jaký svělý kluk to je. Byl hodný, milý, ochotný, pracovitý, tolerantní.
Poprvé mě kopl do břicha, když jsem byla asi v 7. měsíci těhotenství, protože jsem otevřela okna a jemu byla zima. Pak jsme se začali víc hádat, když byli malé asi 4 měsíce, od té doby to víceméně pokračuje. Asi to bylo způsobeno hlavně tím, že najednou jsem měla plno starostí nejen o domácnost, ale i o dítě a potřebovala jsem od manžela víc pomoci a to se mu nechtělo. Když jsme byli ještě sami, bez Lucinky, tak jsem domácnost i práci zvládala v pohodě, ale teď jsem už sama vše dělat nemohla.
Manželovo násilí se stupňovalo, přes facky, tahání za vlasy, kopání do mě na zemi, bití pěstí do zad, ale i jiný teror – polévání vodou, kečupem, kroucení rukou, bití do hlavy, křičení zblízka do mých uší atd.
Já se snažila slovně i fyzicky bránit, moc to nešlo, hlavně kvůli Lucce. Snášela jsem všechny ty hrůzy, docházela k psychologivi, ale moc mi nepomohl, asi to spíš chtělo, aby někam docházel manžel.
Pak se najednou asi po roce a půl situace zklidnila. S manželem se jen teď občas pohádáme (zvýšíme hlas), navykla jsem si, že mě pravidelně označuje hrubými výrazy typu „kráva, svině, píča, kurva“ atd., ale to už pouštím jedním uchem sem a druhým ven, hlavní pro mě je, že mě nebije a netýrá.
Ale moc dobrý vztah k němu nemám, pokaždé, když chce sex, tak si vzpomenu, jak se ke mně ještě před nedávnem choval a sice „mu dám“, ale myslím přitom na úplně jiné věci a hlavně aby to už bylo za mnou. Beztak spolu spíme minimálně, tak jednou týdně, někdy i déle.
Hlavně ale nevím, jestli je naše situace už uklidněná na pořád, nebo jestli se ty jeho agrese zase vrátí. Bojím se, že by zase začal znovu s bitím, hrubými urážkami, psychickým a fyzickým týráním. Hlavně proto, že Lucinka je už docela velká a vnímala by to jinak, než když jí bylo pár měsícu.
Dřív, když situace byla už neúnosná, chtěla jsem se rozvést, ale jednak manžel byl proti a taky jsem se bála zůstat sama nebo se vracet k rodičům. Ani moji rodiče ani manželovi rodiče, kteří se o naší situaci ke konci dozvěděli mi nebyli schopni poradit. A teď už vlastně pořádný důvod k rozvodu nemám. Ale bojím se budoucnosti. Jsem velmi nejistá.

Míša