Re: Deprese versus mateřský cit?

Ahoj Aprilmouse,
podle mě to, co prožíváš, je celkem normální - je to prostě jeden ze způsobů, jak prožívat těhotenství, na někoho ty hormony asi fakt takhle můžou působit.
My jsme si děti děsně přáli, dlouho jsem se léčila, pořád se to nějak nedařilo, takže když jsem otěhotněla, byla jsem šťastná jak blecha. Ale byla jsem šťastná z toho, že se to povedlo, ne že bych to miminko milovala - protože jak můžu milovat někoho, koho neznám? Taky jsem měla spoustu pochybností a rozporuplnejch pocitů (i přes to, že to bylo vymodlené těhotenství), říkala jsem si, jestli jsem to nakonec všechno nepodnikala jen proto, abych si nějak dokázala, že su dost dobrá ženská nebo co, a jestli ze mě nakonec nebude mizerná nemilující a nelaskavá matka... No, Darek se narodil, vztah jsme si vytvořili, myslím, pěknej, takže příště už jsem si s tím nelámala hlavu, ačkoli jsem to prožívala zase stejně "ambivalentně". Protože to už jsem věděla, že se to časem spraví.
Samozřejmě Ti nemůžu slíbit, že to s tebou dopadne přesně stejně jako se mnou, ale i jiné moje kamarádky měly v těhotenství různé rozporuplné pocity, takže je to asi normální.
Přeju Ti, ať se Ti podaří zjistit, jestli je to teda holka nebo kluk (nemůžeš to své doktorce vysvětlit? - třeba by Ti to ještě dodatečně řekla, jestli to fakt viděla a hlavně jestli si to zapamatovala), a kdybys chtěla, klidně mi napiš na mail, můžeme "pokecat".

Ahoj

Žaba