Deprese versus mateřský cit?

Ahoj, tak jsem se konečně odhodlala napsat. Asi patřím k těm lidem, kteří o svém mateřském citu dost pochybují. Pro miminko jsme se rozhodli až po delší době, je mi 25. Také kromě jiného proto, že "biologické hodiny" :-) a začínali jsme mít strach, že za pár let už bychom byli příliš líní na změny a jiný styl života, jak se to stalo některým našim známým. Měla jsem strach z toho, abych měla své dítě ráda, ale všichni mi říkali, že až budu těhotná, tak to příroda zařídí.... a nezařídila... že až ho uvidím na ultrazvuku, až ucítím první pohyby atd. Zatím pořád nic - snažím se, ale nemůžu pořád najít k tomu tvorečkovi ve mě nějaký vztah. Je to hnusné, ale takhle to bohužel cítím :-( Kolikrát v noci nemůžu spát a říkám si, jak jsem hloupá, kolik lidí na světě by chtělo dítě a nemůžou. Už si připadám zralá na psychologa, opravdu. Těšila jsem se na to,že se na ultrazvuku na 21 týdnu dozvím, jestli mám chlapečka nebo holčičku - moc by mi to pomohlo, mohla bych tomu začít říkat jménem, začít shánět výbavičku... Před měsícem jsem doktorce říkala, že bych si moc moc přála holčičku. Na ultrazvuku jsem byla včera a ačkoliv bylo dítě krásně natočené, doktorka mi řekla, že to nejde poznat. Jsem přesvědčená, že to je kluk, ale že mi to nechtěla říkat, abych nebyla smutná. Přitom mě by nevadilo, kdyby to byl kluk, jen bych to chtěla vědět... potřebuju si prostě představovat svou holčičku nebo chlapečka, TO DÍTĚ je pro mě příliš nepředstavitelné a od včera mi je ještě hůř, než předtím. Asi začínám mít utkvělé představy... nikdy jsem nebyla takhle nevyrovnaná a hrozně mě to ničí. Můžou za tohle všechno těhotenské hormony? Moje mamka mě nechápe, protože pro ni bylo prý těhotenství nejkrásnější období v životě - já mám místo toho neutuchající depresi.
Ano vím, že tohle nejsou žádné problémy, že problém jsou děti s nemocemi a riziková těhotenství a že spousta maminek si to opravdu vytrpí až do dna. Potřebovala jsem se vypovídat... děkuju...