Re: :o)

Jeho matka prostě o něho žádný zájem nemá, má dokonce dvě dospělé sestry a tetu, která si ho z domova brávala na svátky a prázdniny a náhodou bydlí kousek od mých rodičů. Ale nikdo se zatím neozval. Možná Vám budu připadat divná, ale mě by to nevadilo, možná bych to i chtěla, protože má přece právo na svou rodinu i minulost, ať jsou jakékoli, je to jeho součást a strach z toho nemám. (to jsem taky pochopila u psycholožky) Nemusím mít přece strach, že od nás uteče. Proč by to dělal. Kluci se zžili a musím říct, že z mého vyrůstajícího sobečka (není to rozmazlováním, ale když je dítě samo přece jen se svět točí jen kolem něj) vyrůstá myslím kluk se skvělým charakterem už ve svých pěti letech. U nás v rodině je to o pravdě a věcech na rovinu, protože takhle člověk přece nemůže mít z ničeho strach. Problémy jsou od toho aby se řešili. Vy to taky přece děláte ne? Nemůžete mít dítě tak to prostě řešíte jinak a ne zrovna jednoduše.
Že chceš miminko jenom tvoje, úplně chápu. My jsme se s manželem pro dítě z domova rozhodli když jsme se poznali před třinácti lety, ale taky jsme chtěli prvni poznat to opravdové mateřství, to miminko a všechno kolem. Až potom jsme si dali žádost. Je to správné, protože jak jinak se chceš naučit být dobrý rodič.
K tomu strachu z těch dvanácti let musím říct, že máš pravdu. Je to těžké a myslím, že asi nikdy už nebudu ta opravdová máma ke které se přijde vyplakat. On to neumí. Právě cit je to co těmhle dětem chybí, když překročí určitý věk tak se prostě takhle obrní. A kde se to mají naučit, mít rád, když jim to nikdo neukáže.