Re: Amerika

Zuzi, ve svém příspěvku jsi určitě narážela i na můj přístup k výchově dětí. Píšeš: A tiez sa pytam, ked obcasne placnutie po zadku niekto povazuje za spravne, preco mu vadi, ak to dieta placne aj ucitelka v skole? Ved ho vychovava. Tož chci podotknout, že matka je ve výchově dětí TÉMĚŘ VŽDY LAIK!!! Nikdy nikdo holku neučí, jak se má zacházet s dětmi; nemluvím teď o nějakém tom krmení a přebalování, to je ještě celkem triviální věc. Ale jak zacházet se svéhlavým dítětem, které si po ixtém upozornění nedá říct a nepoučí se z vlastních chyb a ze stého střetu s rodiči ani po letech a neustále své chyby opakuje - ne nějaké zapomenutí svačiny v aktovce, teď mám na mysli vážnější přestupky, jako je odmlouvání, vztekání se, příliš divoké chování mající za následek ublížení druhému (např. šťouchnutí do oka, kopnutí otce do rozkroku a jiné libůstky) - tak TO RODIČE nikde nikdo neučí. Neprocházejí naprosto žádnou praktickou ani teoretickou přípravou - až na výjimky, jako moje kolegyně z práce, které rodiče pořídili brášku někdy kolem 11. roku jejího věku... Konkrétně já jsem šla do mateřství s představou, kterou mi naočkovala moje matka, že totiž výchova dětí je do tří let sice piplačka, ale pak už je to "brnkačka". Pak jsem byla zatraceně zaskočená, že dítě si tak nějak jede po svém a dělá si co chce. Už jsme si vzájemně na toto téma psaly, takže určitě už máš nějaké povědomí. Ale znovu zdůrazňuju: přes veškerou přelouskanou literaturu mi nikdy nikdo neřekl, jak mám přimět alespoň v těch nejzákladnějších věcech své dítě k poslušnosti případně lépe k rozumu. Například až dneska ve svých sedmi letech občas má záchvaty snahy "já sám", kterou mívají děti obvykle někde kolem třetího, čtvrtého roku věku. NIKDY mi syn nepomohl větou: "já sám"; vždycky když jsem po něm něco chtěla (například aby se oblékl), vždycky to byla jeho železná vůle proti mé, vždycky to bylo kdo z koho, a věř, že nějaké povídačky kolem toho na něj prostě nezabíraly. To, že jsem se s ním vždycky snažila bavit, povídat o jeho problémech, a vysvětlovat, se projevuje až teď tím, že má ke mně důvěru a obrací se na mě se svými problémy - a až teď kolem toho sedmého roku "nabral" trochu rozumu a i když občas mu něco "ulítne", ve skutečnosti už je zpravidla lehce zvládnutelný (je s ním "rozumná řeč).
---- Na druhou stranu ovšem UČITELÉ na zacházení s dětmi "mají školu". Minimálně vejšku pedák. Taky od učitele očekávám, že má pro svou práci nějaké předpoklady - jednak zájem, jednak trpělivost, jednak tvořivost, jednak snahu dělat všechno co nejlépe a tím pádem se taky průběžně vzdělávat - jeho práce totiž ovlivňuje budoucí život stovek dětí. Je jen chybou vedení našeho státu, že pro vzdělávání dětí nic moc nedělá - a že tedy vzdělávání a školství nefunguje tak, jak by mělo. Pedáky učí, jak učit, ale už méně, jak vychovávat, do školství jde příliš málo peněz, takže spousta lidí z něj odchází, odhaduji (i když se možná mýlím), že tím pádem učitelů není až zas tak nazbyt, takže když by si škola "dovolila" vyhodit všechny špatné, zkostnatělé, netolerantní učitele, že by patrně neměl kdo učit atd. Přes tyto překážky, které stát kvalitě školství klade (nebo neodstraňuje), přesto prostě očekávám od učitele, že si "nějak" s dětmi poradí - a to NE pomocí fyzických trestů anebo jinak ponižujícího jednání. Kdybych za sebou měla studium pedáku, případně dětské psychologie, tak bych na sebe jako matku taky ty nároky měla asi vyšší.
Ostatně - i tak se tělesným trestům vyhýbám jak nejlépe to jde. Ovšem volím zlatou střední cestu: když po mně dítě pleskne "blbečku" s tím, že je očividně na mě naštvané, že "jsem si dovolila po něm chtít", aby už konečně šlo spát nebo něco podobného, tak vidím jako účelnější ho plesknout po puse, než to přejít bez povšimnutí. I když pochopitelně se to většinou snažím řešit jinak - třeba už mnohokrát tady citovaným zákazem oblíbené činnosti nebo zabavením hry. (Apropos, mám ve zvyku syna "chystat" na "povinné" činnosti, čímž jsem všechny své blízké odjakživa přiváděla k šílenství; když jsem čtyřletému synovi říkávala "psychicky se připrav, půjdeme dělat to a to", tak se na mně koukali jako na cvoka, prý jestli si myslím, že ví, co to je "psychicky"...)
M.