Re: spaní nespaní

Petro, já sice kojila, ale moje starší dcera taky probrečela v tom novorozeneckém věku celou dobu, co byla vzhůru, pokud jsem ji nechovala ( a to ještě chovat aktivně, pěkně s natřásáním a pokud možno zpíváním). Přes den to bylo skoro pořád, protože spala po kojení vždy jen tak půl až třičtvrtě hodiny a do dalšího kojení byla vzhůru, na mých rukou. Bylo to šíleně vyčerpávající, nikdy v životě jsem si tak nesáhla na dno svých fyzických (vlastně i psychických) sil. A jak píšeš, zmítala jsem se mezi pocitem, že selhávám jako matka, jinak by dítě přece neřvalo, nebo je dceři něco vážného, co doktorka přehlídla.
Jediné, co pomáhalo, bylo nosit a chovat, nosit a chovat. Přešlo ji to postupně, myslím, že polevovat to začalo kolem 6-8 týdnů, kdy už uměla líp zostřit a mohla mě třeba ze sedačky sledovat když jsem něco dělala. Ale náročná na chování a neustálý kontakt byla ještě pár dalších měsíců.

Jsem přesvědčená, že v tomhlě věku nejlepší, co můžeš udělat, je v rámci svých sil tu fyzickou blízkost poskytnout. Dokud to jde, když už fakt nemůžeš (někdyjsem měla pocit, že ji únavou upustím), tak nezbude než nechat plakat, ale asi co možná nejmíň.
Takhle malé dítě nemůžeš rozmazlit. A učit dítě na nepřítomnost matky a na to, že se "uřve", není rozhodně dobré před 6, podle mě až 8 měsíci.

Děláš pro ni to nejlepší, když jí dáš tu jistotu, že máma je u ní. Nevím, jestli nemáš šátek, ten by to mohl částečně řešit, abys nebyla celý den "bez rukou". Držím ti palce, některé děti prostě jsou takové. (Ale má to i své výhody...ke klidnému miminku si člověk mnohem pomaleji vytváří vztah, mnohem pomaleji se navzájem poznáváte než s takovýmhle raráškem:-)))