Po útěku z Elby se vylodil bývalý francouzský císař Napoleon Bonaparte v zátoce Juan u Cannes

Na ostrov Napoleon 4. května 1814, v týž den, kdy Paříž přivítala krále Ludvíka XVIII. z rodu Bourbonů. Podle smlouvy z Fontainebleau ze dne 11. dubna 1814 byl ostrov prohlášen samostatným státem jako Knížectví Elba a Napoleon byl ustanoven jeho svrchovaným panovníkem.

Začátku podzimu 1814 však k němu začaly pronikat rozporuplné zprávy z Francie. K těm negativním patřila skutečnost, že někdejší Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand usiloval o jeho internaci na jiný, vzdálenější ostrov (již tenkrát padlo jméno Svatá Helena).
Napoleon pozorně sledoval a byl si proto dobře vědom nálad lidu, mezi nímž sílil odpor ke královské dynastii a touha po obnově císařství.Začal proto uvažovat o návratu do Francie. Definitivně se však rozhodl až v únoru 1815, krátce poté, co se dozvěděl, že ministr policie Fouché se chystá sjednotit opozici a zřejmě připravuje politický převrat. Příznivá situace nastala ve chvíli, kdy ostrov dočasně opustil Napoleonův dohled plukovník Champbell. 26. února 1815 císař nalodil svých 1100 vojáků, 80 koní a 4 děla na zrekvírované lodě a vyrazil k francouzskému pobřeží.
1. března 1815 dorazilo sedm lodí Napoleonovy malé flotily do zálivu Juan nedaleko Antibes.[360] Vojáci se vylodili na pláži a kolem páté hodiny odpolední vyrazili směrem na Paříž skrze alpské stezky Horní Provence. V přímořském kraji Napoleonova přítomnost mnoho radosti u obyvatel nevyvolávala, avšak čím více postupoval do vnitrozemí, s tím větším nadšením se setkával. K jeho vojsku se záhy přidalo i 1500 mužů, převážně dělníků, s vlastními puškami či různými chladnými zbraněmi. Když se pozvolna zvětšující konvoj dostal ke Grenoblu, místní velitel posádky generál Marchond proti Napoleonovi jako předvoj vyslal prapor 5. pěšího pluku s rotou ženistů, kteří měli vyhodit do vzduchu mosty na cestě.[361] Když na sebe obě kolony narazily, vojáci se začali rozvinovat do bojové sestavy. Napoleon postupoval v čele svých mužů a jeho protivník kapitán Randon z královské armády zavelel k palbě. Žádný z jeho podřízených však rozkazu neuposlechl. „Vojáci pátého, já jsem váš císař. Poznáváte mě?“ zavolal Bonaparte a rozhalil svůj myslivecký kabát. „Jestli je mezi vámi voják, který chce zabít svého císaře, tady stojím.“ Po chvilce začali vojáci 5. řadového odhazovat pušky a za pokřiku „Vive ľ Empereur“ (Ať žije císař) přebíhali k Napoleonovi.[362] Podobně či stejně se pak zachovaly i ostatní jednotky stojící mu v cestě. 13. března Napoleon vstoupil do Lyonu a o den později na jeho stranu přešel i jeden z hlavních iniciátorů první abdikace maršál Ney, který v tu chvíli tvořil jedinou vážnější překážku mezi ním a trůnem. 20. března za davového nadšení vstoupil císař do Paříže. Opětovné vlády nad Francií se ujal bez jediného výSTŘELU.