... nejen v době koronavirové.
Inspirovala mě diskuse "Co dobrého, nového a nečekaného vám doba koronavirová přinesla". Pozitivní (
) příspěvky se moc hezky četly. Já bohužel patřím k těm, které si momentálně moc nelebedí - ale ono to ani nemusí být koronavirem. Připadám si totálně vyždímaná, táhnu jak kůň s klapkami na očích a toužebně vyhlížím důchod (čeká mě za 20 let
), nebo soběstačnost dětí. Nemám na nic sílu, energii, nemám o nic zájem. A nechci takhle žít až do smrti. Je mi jasný, že to je v mém osobním postoji, ale jak ho změnit? Jak se nakopnout? Co byste mi poradily?
Jsem rozvedená, pracuju teď z domova a mám toho fakt hodně, mám 2 školní kluky, s mladším je potřeba se učit, oba je potřeba odhánět od počítače, nemáme kolem sebe žádný mužský vzor, "ženské" práce nebo i koníčky kluky samozřejmě nebaví a když fušuju do "mužských", prý tím klukům dávám ještě horší příklad, než kdyby je nedělal nikdo, s kamarády se teď vídat nesmějí, když je nevytáhnu ven já, tak je to tam nebaví, tento rok mám smůlu na úrazy a nemoci ovlivňující pohyblivost, každou chvíli se belhám jak stařenka a něco mě bolí, jednou nohou už jsem v přechodu, nemáme fungující širší rodinu, takže mám pořád strach, co by s kluky bylo, kdyby se se mnou něco stalo, večer usínám, jen si sednu, ráno se nemůžu vyhrabat z postele, z představy, že bych si šla třeba zaběhat mám husí kůži
, ale po večerech nemám ani sílu třeba na šití roušek, což by mě i bavilo ... jo a antidepresiva už delší dobu beru.
Tak kudy do toho?