Zdravím všechny!!!!

Arnošte, naprosto chápu, o čem píšeš. Taky s Nikem svádíme boje od jeho narození. Je velmi silná osobnost. MOžná je to pro tyhle děti dobře. Jejich porucha jim dost ztěžuje komunikaci a přátelství s okolím - alespoň v našem případě. Taky se na ně lidi dívají víc kriticky a snaží se je navést do správných kolejí. A bez té vnitřní houževnatosti by nejspíš byly tyhle děti uťáplé, s velmi malým sebevědomím....
S tou motivací je to fakt na levačku. Prof. Matějček a jemu podobní výborní psychologové radí vyloučit maximum věcí, co by pro dítko končily neůspěchem. Opravdu plánovitě ty věci připravovat tak, aby je dítko zvládlo lehce a neustále positivně motivovat, chválit... Když o tom hodně přemýšlím a soustředím se převážně na NIka, tak to snad i jde a samozejmě je pak zlatíčko - oproti těm dalším stavům. Ale třeba teď kolem stěhování to je fakt síla. Nik skoro nic nemůže, pořád je tu hafo krámů, postel se propadá - ta pod stropem ještě není dostavená, tak na ní nemůže skákat. Šikanuje občas bráchu. Jídlo nejí jinak, než že do něj strká ruce. Zásadně nedělá co se mu i opakovaně řekne.... Včera jsem o tom přemýšlela. Myslím, že tím vším chce na sebe upozornit. Odjakživa potřeboval maximum pozornosti. A teď při vší té práci kolem na něj čas nemáme. A někdy ani chuť. Včera jsme se s manžou shodli, že nás někdy bolí hlava, jen ho vidíme. Bez školky by to bylo mnohem horší. Je to docela těžký. On za to nemůže, že je tak náročný výchovně. Strašně moc touží po ocenění, pozornosti a pochvale, ale toho se mu dostane málokdy. Takže asi nezbývá nic jiného, než "přitvrdit" a vynutit si alespoň nějakou pozornost. Zkusím se mu teď víc věnivat a napíšu, jestli došlo ke zlepšení.
Mějte hezký víkend. Už máme net neomezený, tak tu budu "pořád". Chi chi.