Re: Učení se cizímu jazyku ve středním věku

Za svůj život jsem se učila čtyři jazyky. Ruštinu už na ZŠ, uměla jsem dobře, měli jsme přísnou učitelku. Všichni jsme se jí báli. Ale vím, že po revoluci, kdy už byla v důchodu, začala učit angličtinu a francouzštinu a měla pořád plno. V té ruštině jsem byla schopná plynule mluvit i psát, vyjmenovat svazové republiky a jejich hlavní města, dodnes přečtu azbuku a dost rozumím. Teď měla akci Leda na ty knihy pro samouky, tak mi přišla. Problém budu mít s psaním, neumím už psát vázaně a azbukou jsem tak před 30 lety psala. Ale abych to shrnula, základ byl, že jsme měli dobrou učitelku (tehdy jsme to neocenili ) a ta ruština mě docela bavila.

Na SŠ jsem měla povinně němčinu, 4 roky - a z té neumím nic. Chtěla jsem angličtinu, bylo nás moc. Nesnášela jsem ten jazyk. Umím jen pár vět, díky České sodě - např. "Ten řízek je moc malý". "PRO VÁS je MOC VELKÝ" . Co mám děti, byla jsem schopná jít do hudební nauky nebo přípravy na PZ z matematiky, ale moje předsevzetí, že se s dcerou tu němčinu naučím, nedopadlo - protože se mi ten jazyk jednoduše nelíbí.

Španělština se mi líbí, ale chyběla mi motivace, nikdy jsem jí nepotřebovala. Řeknu, že mám hlad, je mi zima, nemám peníze a jsem z České Republiky.

Od nějakých 17 let jsem byla věčný začátečník v angličtině. Vždycky jsem chtěla umět, motivovala mě hlavně hudba a texty písní. Chtěla jsem vědět, o čem to je. Nebyla jsem schopná jet podle nějakých učebnic, nenaučím se stylem "já jsem, ty jsi, on je" nenaučím se nazpaměť x nepravidelných sloves na povel. Po pár letech jsem to vzdala a odjela do UK. Mluvit jsem opravdu neuměla, dokonce jsem měla v au-pair žádosti, aby mě rodina nekontaktovala telefonicky, protože nerozumím. . Začátky byly drsné, ale anglicky se domluvím slušně, v několika zaměstnáních jsem angličtinu potřebovala (rodilí mluvčí přímo v práci, nebo denní telefonování do UK), čtu v angličtině i mohu sledovat filmy. Hodně jsem si psala, zapisovala jsem si slova nebo i celé věty, hodně jsem četla. Stále jsem ale schopná dělat elementární chyby. A pořád si pouštím tu hudbu, většino se slovy a pak si to v autě zpívám Také mám několik přátel, se kterými se jinak, než anglicky nedomluvím, takže procvičuji pravidelně.
Syn to má podobně - nenaučí se podle učebnice, nerad se učí, co ho nebaví, ale má třeba knihy v angličtině a to ho nutí se učit. Má skoro všechy díly Poseroutky v češtině i angličtině a často nad tím sedí a porovnává si obě verze. Výhoda je, že to sedí přesně na stránku a že je tam hodně komiksových obrázků. Pak nějaké přírodovědné knihy, nebo knihu Elements, kterou jsem v češtině nesehnala.

Můj názor je, že s jazykem je to stejné, jako s nástrojem. Čím více se tomu člověk věnuje, tím lépe - ale pořád platí, že ne každý člověk se naučí (jazyk nebo nástroj). A proč to nešlo předtím, než jsem odjela - asi to bude tím, že jak člověk pochytí alespoň nějaký základ, je to takové radostnější, jsou vidět nějaké výsledky a motivuje to jít dál. A ten základ jsem nebyla schopná dát doma dohromady. Když to člověka nebaví, nenaučí se to.