Výsledek tvrdé výchovy

Ahoj holky, proběhlo tady pár příspěvků ohledně tvrdé výchovy a toho, jak moc být přísní na děti. Já s mojí sestrou jsme byly vychovány v kombinaci tvrdý, přísný a nekompromisní (přesto zcela určitě milující) táta a kamarádská, měkká, chápající a vše zachraňující maminka. Musely jsme naslovo poslouchat, každodenní úklid celého bytu byl odmala samozřejmostí, vyžadoval se absolutní respekt, poslušnost, výsledkem byl strach a částečné odcizení. Ve skříních musely být "komínky" a tak podobně. Maminka byla ta, která vždycky stála při nás, chápala nás a všechno se snažila tak nějak "změkčit". Výsledkem této tvrdé výchovy je, že já, i moje sestra jsem dnes absolutně bez sebevědomí, přestože tak nepůsobíme - vůbec si nevěříme, neumíme se "ozvat", máme potíže s prosazováním vlastních názorů, apod. U nás se nikdy nechválilo, dobré vysvědčení, poslušnost, pracovitost,to bylo samozřejmostí. Zato kritika - ta byla neustálá. Když jsme po čemkoli toužily - běž na brigádu a vydělej si na to. Prostě žádné princezny na hrášku.
Přitom táta je zcela určitě kvalitní, cílevědomej, a skvělej člověk, hodně v životě dokázal,ale vždycky viděl asi hlavně sebe (je to tak dodnes). Nikdy jsem neslyšela pochvalu. Přitom nejsem žádný "lempl" - vybudovala jsem si vlastní živnost, ve 22 letech jsem cestovala po celém světě a tlumočila z jednoho cizího jazyka do druhého, sama jsem si koupila byt, splatila hypotéku - přesto byl vždycky někdo lepší. Bože jak já jsem stála jen o ždibíček jeho uznání! Mrzí mně to, ale dnes už nic nečekám a cítím k tátovi úctu jako k rodiči.Ale nic víc. Svého syna vychovávám přesně naopak. Možná k mé vlastní škodě. Jsem měkká, až moc kamarádská, chápavá, vžívající se ....nevím, kde je ten zlatý střed. Manžel vyrostl bez maminky, je na syna taky hrozně moc hodnej (ještě víc než já) a doufám, že se nám tahle výchova nevymstí. Ale nechci to tak, jak jsem to prožila já.