Story naší Kačenky III - život v nemocnici

Ahoj všichni!
Konečně jsem se zase po dlouhé době dokopala k tomu, abych napsala další část...část třetí, část konečně veselou, plnou optimismu, mateřské lásky, kamarádství, a taky ohromnou dávkou smíchu, kterým jsme s ostatníma maminama zaháněly trápení.

Minule jsem skončila tím, jak mě Katuška překvapila a začala svým bojem všem dokazovat, že ten život, který může mít před sebou si teda rozhodně vzít nedá a bude se o něj rvát jak lvice - teda milinkatá lvice.
Další den jsme přijeli s manžou, ještě večer nahlásil sousedovi, u kterého dělal, že do práce přijede pozdě. To ráno jsem poprvé, za celou dobu, zaspala. Miloš předvídavě típnul budíka na telefonu, udělal mi výbornou snídani do postýlky a mě vlastně probudila až vůně smažených vajíček na anglické. S obrovskou chutí jsem se do dala do papání, zatímco Miloš tu chudák poletoval a nevěděl, co si vzít na sebe, jestli se má ještě přece jen oholit.."Fakt můžu jet v riflích???"..."Ježíš..mám se oholit?"
Tajně mi cukaly koutky smíchem, opravdu jsem se bavila tím, jak se chce naší dcerušce představit, co-by nažehlený tatínek. Neměla jsem to srdce mu zkazit radost tím, že naše princeznička nás stejně ještě ani nevidí a že jestli je tatínek nažehlenej, vousatej nebo jako ze škatulky ji vážně zajímat nebude.
A tak jsme vyrazili..Řídil jako ostatně skoro vždy..přesně dle předpisů, houkání vzteklých řidičů, které brzdil při cestě za výdělkem, komentoval dost nevhodnými slovíčky.
Sestřičky zdravily z daleka a pousmívaly se nad vyparáděným taťkou..Kačenka nás vítala neuvěřitelnou čilostí, házela sebou bez přestání a tehdy jsem se tam cítila naprosto zbytečná. Miloš si s ní povídal, během těch dvou hodin, co jsme tam strávili, si byl asi 8x umýt ruce v dezinfekci, neustále vykřikoval, jak je kráááásnááá a všem dokola opakoval, že je to jeho princezna.
Když přišla sestřička krmit (sondou), tak ji pozoroval s nenávistí a stále jí opakoval, ať je opatrná, aby jí neublížila. Byl úplně vyměněný, zářil nadšením a radostí a ještě doma jsem poslouchala, jak je šťastný.
Spoustu dalších dní probíhalo stejně...odstříkávání, telefon do nemocnice, příprava na cestu, cesta...nadšené sledování dítka, které se už tehdy měnilo v maličkou čertici. Její nejoblíbenější činnost bylo vyndávání si hadiček, zvláštním způsobem putovat po inkubátoru a neuvěřitelným ječením se dožadovat papání. To byl asi největší zlom. Sestřičky mi střídavě oznamovaly "Teda, kdyby všechny děti umíraly hlady, tak Kačenka se připomene i za ně".
A jak já byla ráda!!! Pomaličku se ručička na váze začala hýbat směrem doprava a já si poctivě zapisovala každodenní přírustek.
Je fakt, že s dýcháním jsme měli ještě hodně velké problémy, většinou se zapomínala vnoci, což mi sestry vysvětlily tím, že tvrději zabere. Prý by moc pomohlo, kdyby mohla slyšet můj dech, tep nebo tikot budíku (doma jsme to ostatně praktikovali...do bříška medvídka jsme zašili jemně tikající budík a strčili jí ho do zavinovačky).
Jinak to bylo takové zvláštně příjemné období. Samozřejmě jsem se trápila tím, že nemůžu mít svoje miminečko doma, ale konečně jsem si našla chvilku na jídlo, dokonce si zašla ke kadeřníkovi...okukovala pupíky mých kamarádek a říkala si, že takhle jsem přece teď měla vypadat taky.. Obíhala jsem obchody s dětskými věcmi a ze všech stran slýchávala "Ale věci na panenky musíte shánět v hračkářství!". Neměla jsem chuť cokoliv vysvětlovat a tak jsem vždy říkala, že chci to nejmenší, na barvě mi záležet nemohlo. Později jsem s nadšením vyhrabala staré krabice ze sklepa a uvnitř se ukrýval poklad..maličkaté dupačíčky, košilky..čepičky. Já byla taky drobeček a moje prozíravá mamina vše opatrovala a poctivě vše urovnala do pytlů a ty do krabic.
A najednou přišel den *D* hodina *H*...ráno jsem dostala pusu od manžílka, zamávala jsem mu do okna a šupajdila zpaměti vytáčet nejvolanější číslo posledních dnů. Po chvíli jsem se už oblékala a vytahovala auto ze dvora. Už ráno bylo takové teplo, že ani klimatizačka nestíhala.
Zazvonila jsem na zvonek, řekla jméno a z druhé strany se ozvalo.."Ale my už jí tu nemáme.." V prvním momentě ve mně hodně zatrnulo, rozbušilo se mi srdíčko šílenou rychlostí. Další slova setřičky mě uklidnila.."Zazvoňte na spodní zvonek a utíkejte na další oddělení".
Hurráááá!Jsme o stupínek výš..o maličký krůček blíž k radosti, o oddělení vedle.
Opatrně jsem zaklepala na dveře a čekala, jak mě sestřičky uvítají. Jediným pohledem jsem našla známě se svíjející tělíčko a už jsem chvátala ji pozdravit.
Po chvili přišla sestra, přebalovala a dávala se do krmení. Automaticky jsem sestře podala připravené stříkačky s vitamínama, poupravila sondičku na nožičce, zavřela inkubátor a zapla alarm. Asi se to nestávalo moc často, protože na mě nevěřícně jukla a ptala se, zda dělám ve zdravotnictví. Rychle jsem se začala omlouvat, že jsem to okoukala na JIPce. Až později jsem zjistila, že jsem si je touhou vědět a umět stále víc dost získala a tak jsem s žádnou nikdy neměla žádný problém, žádný konflikt.

Po třech dnech se v telefonu ozvalo..."Kačenka má kilo!" "Bože...máme kilo hurááá, celé jedno kilo!". Vytryskly mi slzičky a když mi sestra nabídla, že pokud stihnu do nemocnice přijet do hodiny, dají mi malou pochovat, začala jsem brečet až jsem škytala.
Určitě jsem zdolala rekord přestupků v rychlosti. Ale v nemocnici jsem byla včas a s nadšením jsem sledovala, jak si maminky vyndávají dítka a dávají se do kojení. Trpělivě jsem čekala, až přijde sestra a vyndá mi Katušku, ale jaké bylo překvapení, když mi přinesla židli a já slyšela "Tak šup šup - jdeme kojit!"
"Cože????" vyhrkla jsem naprosto neslušně.
Během vteřiny se mi totálně rozklepaly ruce, nohy, srdce se dalo do sprintu a místo radosti jsem cítila panickou hrůzu.."Ježíši, jakže se chovají miminka?? Jak ji mám zvednout??? Bojím...vždyť tomu drobečkovi ublížím"
A pak to přišlo...sestřička Kačenku zabalila do plínky a pomaličku mi ten maličký zázrak položila do náruče. "Ahoj Beruško moje..tak jsme se konečně dočkali.Tvoje maminka tě chová..vidíš....ta ubrečená ženská, to jsem já, tvoje maminka?!" Jako by mi rozumněla, roztáhla pusinku do nádherného šklebíku a moje srdíčko ještě víc přidalo na rychlosti.
Pocity, jaké jsem cítila se prostě popsat nedají..všechno to štěstí, láska...to ohromné množství doufání, zoufání a touhy..to vše vybuchlo a já se za své slzy ani nestyděla. Ostatní maminky na mě koukaly jak na cvoka, ale mně to bylo fuk. Vždyť jsem si chovala náš UŽ kilový poklad. A co víc...malá se automaticky přisála a pila..ona pila! Sama ...bez sondy, bez pomoci. Pozvedla jsem uslzené oči k sestře a ta vědoucně přikývla. Moje štěstí nemělo hranic, v duchu jsem poletovala nad mráčky a věděla jsem, že všechno to trápení je pryč.
Ještě dlouho po tom, co mi usnula vyčerpáním v náručí, jsem si tam seděla, broukala písničku, chovala a užívala si pocit mateřství. Vůbec se mi nechtělo odevzdat Katušku a odjet domů. Nakonec jsem přece jen odlepila oči od mojí (teda samozřejmě naší) princezničky, podívala se směrem k sestřičkám. Všechny stály za sklem a chápavě se usmívaly - i ta slzička se objevila...byla to ohromná výhra, veliký skok, vždyť malá napoprvé vypila 20ml.
Když byla Kačka zpět v teplíčku svojí garsonky, přišla další pecka! Sice neuvěřitelně krásná, ale vzhledem k tomu, co jsem měla ještě zařizovat, naprosto šokující.
"Tak maminko, volala jsem vrchní, v pátek ráno se hlaste s taškou na maminkách"
Opět ze mne vypadlo ošklivé "cože?", ale hned jsem slibovala, že tu budu za každou cenu...A to byla středa!
Cestou domů jsem přemýšlela, jak to mám všechno stihnout...vyprat věcičky, vyžehlit, vyvařit plíny, nakoupit olejíčky, mastičky,..plínky..a kočár! Já nemám ani kočárek???!!! Na vysvětlenou dodávám, že jsem se tehdy bála koupit či připravit cokoliv většího, abych něco nezakřikla..

Nastal neuvěřitelný chaos, zařizování, lítání, blázinec, zjišťování - no blázinec...Okamžitě jsem volala taťkovi, jestli se mnou dojede koupit kočárek.. Vyrazili jsme druhý den - jako za starých časů.
Mamina nabalila spoustu svačiny, nezapomněla polštář, který jsme si vozili s bratříčkem jako dítka. Já si vlezla na zadní sedadla, vyzbrojená odsávačkou, dvěma plenkami na zachraňování oblečení a hurá na cesty.
Karambol nás čekal hned na hranicích, mlíčko se mi spouštělo samo a tak jsem se chtíc-nechtíc dala do odstříkávání...k velkému úžasu řidičů kamionu, kteří bez okolků špízovali, co to tam za tím hadrem přes okno vyvádím.
To samé nás čekalo při cestě zpět...ale hlavní bylo - kočárek jsme měli. Předpokládám, že mě vyšel stejně draho jako tady, ale co?
Ve čtvrtek ráno jsem zabalila věci do nemocnice (první tašku a že mi jich manžel ještě navozil pěknou řádku), honem vyprala nejdůležitější věcičky s tím, že co nestihnu, zařídí moje mamina (zlatá to žena!). V pět volal manžel.."Honem se oblékni, za hodinu tě vyzvednu, zamluvil jsem Relax a obvolal ostatní - jdeme zapíjet!"
Opravdu jsem netušila, jestli je můj muž tak střelený nebo si jen dělá legraci. Nedělal..když jsme dorazili do baru, byla tam celá banda kamarádů, přátel, nejdřív jsme zodpověděli neskutečné množství otázek ohledně oslavenkyně, převzali hromadu dárků pro nás i pro ni, připili si na zdraví a připíjelo se stále - téměř do rána bílého. Oslava to byla krásná (Dosud byla širému okolí zakázaná byť jen jediná sklenka...říkali jsme si, že dokud nebudeme mít jistotu, tak nic.), všichni se báječně bavili a já si dokonce dala taky sklenku vínka - mlíčko jsem průběžně vylévala do wc pro personál.
Druhý den jsem s rozpolceným pocitem stála na chodbě, tašku u nohou, manžela za zády, zvonila na zvonek *maminky* a s napětím čekala, co se bude dít.
Přišla vrchní, dost hrubě vyrazila manžílka s tím, že tam nemá co dělat, sotva jsem ukořistila pusu a zamávala mu, vrchní mě frkla na třílužkový pokoj, ukázala kuchyňku, jídelnu a zase zmizela - celkem fofr.
A tak jsem se stala součástí nemocnice..
Přišlo poledne a najednou se na chodbě strhla vichřice...ohromná spousta hlasů, šumění, smích...a cinkot nádobí. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem na správném oddělení a velice opatrně jsem vystrčila nos z pokoje.
Jakási duše na mě kývla - oběěd! Stále nechápavě jsem sledovala roj maminek - nejmladší bylo necelých 17, drobných, silnějších, brýlatých ...ale jedno měly společné..úsměv na tváři.
Sice jsem to nechápala, moje představa žití na maminkách byla naprosto odlišná. Čekala jsem utrápené bytůstky, pláč, zoufání, stížnosti..ale úsměvy??? Zařadila jsem se do davu, vyhlídla si místo u stolku, dala se do jídla a jen tiše poslouchala, co je kde nového, které miminko přibralo, které má žloutenku...a najednou se mně kdosi (samozřejmě se mi všechny představily, ale moje hlava tu obrovskou dávku ínformací nebrala) zeptal, jestli mám holčičku, chlapečka...začala jsem odpovídat a tím mě přijaly mezi sebe - mezi maminky. Od té doby jsem pro sestry neměla jméno...prostě jsem byla *maminka*.
Začal stereotyp, který jsem přijmout jednodušše musela..Budíček kolem šestý, abysme se stihly vystřídat v koupelně, těsně před sedmou se naše banda za povyku hrnula ze schodů, rozutíkávala se na různá oddělení, aby úderem sedmé stála každá maminka u svého dítka. Pozdravit sestry, doktory, miminka...tajně kouknout do papírů, co se v noci dělo, honem zjistit, kolik mrňousek přibral, vypnout alarm, vyndat mazlíčka, nenápadně pochovat, přebalit, nakojit, zvážit, vychutnat si tu chviličku s miminkem a už hupky do *škatule*, fofrem na snídani a doodstříkat zbytek mlíčka.
To probíhalo každé tři hodiny, den co den, týden co týden, měsíc co měsic. Kolotoč končil posledním krmením v 22:00, což znamenalo, že jsme se do postele po odstříkání a vykoupání dostávaly nejdříve v 23:něco.
Volné chvilky téměř nebyly a když se náhodou zadařilo, tak jsme se klátily únavou na postel a vychutnávaly si každou minutku..i na 10minut se vyplatilo zalehnout. Případně jsme natěšeně utíkaly koupit si nějakou mlsku...s tím, že samozřejmě mlsáme jen kvůli dětičkám - hihi.

Výbuch smíchu dokázala zažehnout každá maličkost...
"Co máme k večeři?" "Je čtvrtek, co myslíš?" *přechodné* maminky na sebe nechápavě jukly, zasvěcené sborově zahlaholily "párkýýý" "hořčicéééé" "bléééé, to se číčy budou mít" a už jsme se řechtaly, protože pouhá představa, jak nenápadný štrůdl maminek pašuje skrz vrátnici v kapsách párky a krmí jimi nemocniční kočky byla pro již absolvující opravdu směšná.(ale jinak jsme všichni opravdu normálni!Prostě nám to tam pouze lezlo na mozek)..
Smích nebyl vyjímkou ani vnoci, když jsme se scházely v jídelně a každá svým stylem odstříkávala mlíčko. Vidět nás někdo, kdo nezažil, rovnou by nám volal Bohnice. Bylo to hodně podobné jako draní peří...sedávaly jsme dokola - okolo stola la la a vesele drbaly personál, sestry, doktory, vyprávěly si humorné i děsivé historky, které nám předaly stálice, co už dávno byly doma se svými ratolestmi. S úsměvem vzpomínám, jak nás dokonce jednou přišli "zkontrolovat" sloužíci doktůrci...asi jsme se smály příliš nahlas.Oni nelenili, přisedli, my ukončily odstříkávání a poslouchaly jejich historky z života nemocnice...a pak se bály jít na záchod.."Co kdyby tam fakt někdo byl???Nějaký úchyl nebo tak???Ten dědula v parku přece vypadal divně???".

Jednoho dne jsme přišly z krmení, odstříkaly a když jsme šly dávat mlíčko do lednice, stála tam nová sklenička...s nádherně bílým obsahem - naše mlíčka mi přišla namodralá. "Tý jo, to je jak smetana" dala se slyšet jedna z nás, "No jo, vždyť na rozpisu přibyla Smetanová". To jsme netušili, že je to další stálice a hlavně, že ona nás bude všechny držet nad vodou, ač v tu chvíli její dítě bojovalo (stále bojuje a na dosmrti bojovat bude) o život.
V tu dobu Kačenka měla 1,5kg a já se začínala těšit na další oddělení...nedonošence. Opravdu netrvalo dlouho a brzy jsem se loučila s naprosto úžasnýma sestřičkama, s kterýma jsme strávily nejeden večer v příjemném povídání o všem možném.
Katuška přesídlila do svojí první postýlky, sice stále byla před sklem sestřiček, ale i to, že si udržela teplíčko a už ji hlídal jen alarm, bylo prostě skvělé. Ne už tak pro mě...Sestřičky na nedonošencích se už maličkým nevěnovaly tak, jako na předchozích odděleních a když jsem sama požádala, že bych se chtěla o Kačku starat co nejvíc, tak toho náležitě využívaly. Každou chvilku se ozval telefon na chodbě...ťukání na naše dveře a někdo hlásil "Sestra volá, Kačenka pláče.." a já, byť rozespalá, úprkem kmitala o patro níž. Běhala jsem ráda, jen mě opravdu moc mrzelo, že je to jen na utišení - krmení, přebalování..a co nejrychleji odejít.
Denně jsem se chodila ptát, jestli se neuvolnil nějaký pokojík, abych konečně mohla mít ten náš poklad u sebe.
I moje touha byla vyslyšena...Tehdy měla Kačenka 1,68 a sestra konečně při ranním krmení řekla, ať si pomalu sbalím, odhlásím se a přijdu i s věcmi. Jásala jsem tolik, že jsem cestou na maminky vrazila do našeho Mirečka..( mladý černoch lékař - obvykle s ním byla obrovská legrace, protože česky uměl jen částečně). Honem jsem mu vylíčila, proč to a on jásal se mnou. Je zvláštní, jak se personál chová jinak, když nás vidí každý den a každou noc. Vlastně většina lékařů byla neuvěřitelná a za ty týdny, co jsem v nemocnici byla, už to nebylo doktor-maminka-miminko. Dokázali jsme se zasmát, popovídat si, když jsme se potkali u automatu na kafe, v klidu jsme poseděli...žádný stres, většinou se sami ptávali na mimi, s ochotou vysvětlovali, čemu jsme nerozumněli..velké díky!
Na room-ing jsem s nadšením na několikrát táhla hromadu věcí, které mi tam zatím manžel stihl navozit...všechno bylo přece naprosto nepostradatelné!A tak se časem objevil vlastní sušák, žehlička...

Konečně jsem byla opravdu maminka! Urychleně jsem vybalila a už jsem hopsala za sestrama, aby mi KONEČNĚ vydali moji princeznu i s postýlkou. Na náš pokoj jsem si ji vezla jako svátost..a cítila se taááák krááásně důležitá. Katuška spinkala a já u ní seděla, hladila ji a povídala si s ní..dvě hodiny.
Padla desátá-kojení. Naše madam měla od samého počátku v sobě budík, který ji naprosto přesně upozornil, že se má hlásit o papání. Jakmile trošičku fňukla, honem jsem ji nadšeně začala vyndávat, pusinkovat..konečně jsem si opravdu užívala bez neustálého dozoru sester...
Užívala jsem si i toho nadělení v plínce..Božeééé, já byla tááák šťastná. Kojení bylo najednou něco naprosto jiného, seděla jsem si v křesílku, pohupovala a maličké tiše broukala. Už žádný "Maminky honem, jedna židli tady, druhá tam". "Máte nakojeno?" "Tak do inkubátoru, šup šup".
Katušku jsem chovala dlouho předlouho..žádný honění. Přijde mi, že jsem se s ní mazlila snad celý den.
Večer volal manžílek a než jsem mu vylíčila, jak je Kačenka krásná, jak je heboučká, voňavoučká..jak krásně pije, tak uteklo skoro půl hodiny.
První společnou noc jsem nespala - stále jsem koukala, jestli je v pořádku, ačkoliv jsem samozřejmě měla puštěný alarm, jestli pravidelně bliká..co kdyby??Nebo jestli jsem se JEN nemohla vynadívat??? Nevím, ale každopádně to byla jedna z nejkrásnějších nocí.
Ráno jsem snídani nestihla..bála jsem se opustit pokoj, a když jsem se konečně odhodlala, maminy se už vesele bavily ve společenské místnosti. Když jsem přišla, zaznělo sborové "ahoj!" a já si oddechla. Žádný nesmělý okukování se nekonalo, byly jsme všechny na jedné lodi, z níž se vystupuje moc těžko. Okamžitě mě zatáhly do hovoru a do zasvěcování, jak to na tomto oddělení chodí.
A jak to tam opravdu chodilo???
Vlastně žádný velký pravidla..každá maminka tady byla jen za sebe a za miminko-případně dvě. Jediný, co se muselo dodržovat byla ranní vizita...tudíž budíček cca půl sedmá, honem umýt, poklidit pokojík, nakojit - to už se pravidelně ozývalo jemné klepání na dveře a vcházela lékař-ka, aby zkontroloval-a záznamy o vypití mlíčka, o počtu a obsahu plínky. Kdo stíhal snídani, měl plus, kdo ne, jeho mínus - kantýna byla otevřená stále.
Co kdo dělal během dne bylo jen a jen na něm..V mém případě jsem poctivě hlídala postýlku, chovala a povídala si s malou, četla knížky, spinkala..jo a hrála tetris. Sem tam jsem odběhla mezi ostatní, abych opravdu nezmagořila.
Postupem času, jak jsme tam zůstávaly opravdu jen jako stálice, tak se začala měnit i psychika. Naštěstí už nebyly žádné rány vzhledem ke stavu dědiček, ale přicházela depka z toho, že vše jde taááák hrozně pomalu, že každý doktor říká něco jiného, že dětičky nepřibýrají tak, jak jsme si představovaly my..
Bylo to zvláštní období, období relativního klidu, pohody, žádný stres s praním prádla, žehlením, ale zároveň divná izolace od okolního světa.
Vlastně tam nebyla ani žádná večerka...dost často se stávalo, že jsme se zadrhly do pozdních hodin, dokud nepřišly sestry na kus řeči a pak nám jemně nenaznačily, že už je pozdě.Ale to neznamenalo, že se musíme rozejít.
Mnohdy jsme koukaly na nějaký horůrek a přitom objednávaly pizzu či jiné laskominy. Skvělý bylo, že donášková služba byla úžasně zaběhnutá - asi už z předchozích let a věděla, že se nesmí zvonit na zvonek, ale pouze prozvonit číslo mobilu, z kterého se objednávka konala.
Opravdu jsme se snažily si zpříjemnit každou volnou chvilku, hrávaly jsme hry a pořádaly neskutečné turnaje v *člověče nezlob se*.
Samozejmě, že vše nebylo tak absolutně růžové...každou z nás ne jednou popadla depka a já nebyla vyjímka. Taky jsem si poplakala, že jsem zavřená ve špitále, venku svítí sluníčko a já si nemůžu ani otevřít okno, že se mi stýská po manžílkovi a že ten humus, co nám podávali jako stravu se opravdu časem jíst nedal.
Nejhorší ze všeho bylo asi to stýskání..účty za telefon jsou dodnes děsivou vzpomínkou. Ale jak to zvládat??? Manžílek sám, ráno do práce, večer z práce, každý den prázdný pokoj... a já s Kačenkou, takovou dálku od něj. Stýskávalo se mi po příjemných večeřích, společném koukání na filmy, společného řešení pracovních problémů a co hůř...stýskalo se mi i po hádkách..Co já bych tehdy dala, kdyby se nenadále vynořil za dveřmi, přišel, pohladil...řekl to krásné "Mišulko.."!Ale nic, jen tichý pokoj a pravidelné blikání červeného světýlka na Kaččině postýlce a občasný pláč miminka z vedlejších pokojíků.
To vše mi přišlo jako věčnost a stále dokola...
Až konečně přišla změna!
Když měla Katuška kousíček přes 2kg, už jsem se viděla pryč. Pomaličku se naše maminkovská rodinka rozpadala. Každou chviličku přiběhla některá jásající spoluubytovaná..."Jdeme domů....HURÁ!" a my ostatní sice měly obrovskou radost..ale jsem si jistá, že každé z nás proběhlo hlavou "chci taky, proč oni jo a my ne"..já si to teda říkala pokaždé,ach jo.
Jednoho dne přišla sestra, aby mi přinesla léky na noc a tajemně mi zašeptala.."Rodí se jak o život..jste kandidáti!" Ani jsem se nemusela ptát, bylo mi hned jasný, co tím myslela. Zvesela jsem zamířila juknout na tývku a asi jsem se musela hodně připitoměle usmívat, protože se hned strhla lavina otázek...
"jo-jo-jo...půjdeme, snad už konečně brzičko".
Ten večer jsem skoro nespala, jak já se těšila domů, až si pro nás tatínek konečně přijede - domů, do baráčku, do postýlky...do tatínkovy náruče...s miminkem, s naší statečnou holčičkou.
Ráno proběhla vizita a nic. "Jak nic???" "Kam jde, ani mi neřekla, že máme balit?". Na snídani jsem šla jako hromádka neštěstí a slzy se vyrojily hned, jakmile jsem z jásotu zjistila, že jde domů maminka od vedle.
"Prosím prosím, vždyť už jsme tu tak moc dlouho, prosím prosím. Taky chci domů" "Mám tu nejúžasnější bojovnici na světě, slíbila jsem jí, že jí ukážu celý svět..nemocnici už známe nazpaměť..prosíííím.Vždyť máme krááásný kočárek a tady jezdíme jen v nákupním vozíku..prosííím".
Naštěstí stále něco končí a něco začíná, a tak jsme se i my dočkaly (ačkoliv o mnoho dní později). Jednoho rána, to měla Kačenka 2,08kg, zcela nečekaně, přišel naprosto neznámý lékař a už ve dveřích halekal "Mrkvičky, budeme přesazovat"! Nejdřív jsem zkoprněla, ale hned v zápětí mi to došlo!!!!! JDEME DOMU!!!!HURÁÁÁ!
"Ježiši Kriste, vždyť my jdeme domů-domů-domů!" "Za tatínkem..." a líbla jsem mu pusu na tvář. Mimochodem, celkem nevěřícně zíral.
A už jsem s klepajícíma rukama cvakala SMSku, vůbec mě nezajímalo, cože to máme k snídani. "ahoj srdicko, zavolej mi na pevnou". Vzápětí se rozdrnčel telefon na chodbě, "jájájá-to je pro mě!" a už jsem zvedala sluchátko. Tatínek byl zprvu vyděšen, co se děje, ale okamžitě z mého hlasu poznal, že jsem šťastná!A tak mu říkám: "Nechceš si vzít dovolenou?" na oplátku začal koktat, jestli jsem vážně v pořádku.
Stále veselejším hlasem jsem mu začala pomaličku naznačovat..."No, že by sis mohl udělat výlet za námi..". "Zlatíčko víš přece, že mám málo dovolený a šetřím si ji, až budete doma, holky moje". "Ale já bych tě tu moc chtěla..víš?!" "Tak já odpoledne přijedu, jo? Musíš to vydržet!"
To jsem teda nevydržela a zahlaholila do telefonu "Koukej si vzít auto, do tašky připravené oblečení pro Kačenku a honeééém!"
No chlap, dlouhý vedení...Dost trvalo, než začal řádně jásat, prásknul mi se sluchátkem se slovy "JEDU".
Otočila jsem se směrem ke společenské místnosti a jako již po sté mi vyhrkly slzy...Všechny maminky stály na chodbě, neslušně poslouchaly náš rozhovor a držely zvednuté palce! Jeden vedle druhého, celá řada! Každá jásala se mnou, poskakovaly jsme po chodbě - k úžasu sester, které vyběhly zjistit, proč ten hluk, objímaly se a brečely. Tolik štěstí...To se nedá ani vysvětlit, bylo to něco neskutečného. Člověk, který nezažil, nechápavě zakroutí hlavou a řekne si "no tak jdou domů, no a co?"
Ale pro mě, mého milovaného muže, pro naši nejúžasnější dcerušku, pro celou rodinu, vlastně pro celou ulici, kde bydlíme, to byl obrovský úspěch, vymodlený a zdánlivě nemožný. Vlastně všichni sousedi žili s tím, že jsme o maličké přišli. Nikdo se na nic neptal a my nikomu nic neříkali.
Loučení bylo velice těžké, přece jen jsem s ostatníma maminkama, sestrama, doktorama strávila mnoho a mnoho dní, týdnů...společně jsme plakaly, jásaly, společně jsme si dělaly legraci jedna z druhé, společně jsme zdolávaly strasti našich dětiček. Najednou mi přišlo, že jsem tam vlastně byla určitým způsobem chráněná a že to je najednou pryč. Najednou mi docházelo, že se vydáváme do zcela jiného světa...byli jsme rodiči a zodpovídali jsme už nejen za sebe, ale i za spící poklad v tašce.
Začínal nový život..společný...náročný...vysilující...ale táááák mooooc KRÁSNÝ!
Nemocnici jsem opouštěla s pláčem, ani nevím, jestli to byl pláč vděčnosti, radosti, smutku...hlavou mi vládl chaos, srdíčko bilo jako splašené a jen jsem křečovitě svírala tašku s Kačenkou. Miloš na nás koukl do zrcátka a jen zašeptal: "Jedeme domů, holky moje zlatý, už navždy domů"..
Miselline+Kačenka


PS: HAPPY END...a bude pokračovat příštím dílem, o tom, jak jsme zvládly nástrahy rodičovství, probděných nocí, každodenní návštěvy u lékařů a snad i pár rad navíc.
Mějte se krásně a snad zase brzy ahoj
MM