Re: Zdraví senioři, velikonoce a koronavirus

Termixi, ano, rozumím ti.

Já sama jsem spíš introvert, ani za normální situace jako rodina rozhodně nijak moc nevymetáme kdejaké akce, výlety a flámy, jen občas.

Tak jsem si myslela, že všechna ta omezení se mě vlastně ani zase tak moc nedotýkají a že to zvládnu v pohodě, dyť posilovna, knihovna, kadeřnice, meníčko v hospodě, zábava v sobotu večer, návštěvy u kohokoli jsou přece zbytnosti bez kterých se dá v pohodě obejít, no ne? K životu to přece nepotřebujeme, měli bychom být rádi, že máme střechu nad hlavou a kus žvance, ne?

No asi tak. První týden jsem byla doma, sledovala nonstop informace na netu a šílela strachy ze společenských a ekonomických dopadů. Od druhého týdne karantény chodím do práce a i když mám práce míň, jsem ráda, že nemusím být doma. Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná osudu za to, že můžu chodit do práce, i když jsem tu sama a když na to přijde, mohla bych mít aspoň nějaký ten den homeoffice, ale já chci VYPADNOUT! Děkuju osudu i za to, že mi dopřál mít dům, takže mám pořád co dělat.
Vůbec si nedovedu představit přijít o práci, jako se to stalo hodně lidem, zaměstnaným i osvč, nemít peníze a ještě být zavření v bytě.
Všechny ty konflikty, se kterými se začínáme setkávat vyplývají jen a jen z napjaté situace, z psychického tlaku, obav a izolace.

včera jsem slyšela v televizi, že údajně stoupl počet domácího násilí o 30%. Už od začátku karantény jsem přesvědčená o tom, že tohle řešení může být jen krátkodobé, prostě nelze lidi na x měsíců zavřít v bytech a dovolit jim jen krátké procházky.
Opravdu lidi nebudou spokojeně tvořit rukodělné výroby a hrát člověče celí šťastní, že díky karanténě na sebe mají konečně čas. To je naivní.
Mít co do úst a střechu nad hlavou prostě nestačí.