Re: Nemohu se vyrovnat s tím, když musím rozhodnout o utracení zvířete

To je mi líto, drž se.

V létě jsem nechala uspat 16letého kocoura zděděného po mámě, který měl na hlavičce nádor prorůstající dovnitř a způsobující poruchy koordinace (motal se a padal), poslední skoro tři roky(!) jeho života měl navíc ucpanou slinnou žlázu a každý týden jsme mu museli provádět punkci cysty velikosti nejdřív vejce, pak půlky tenisáku. Když dvě noci po sobě spal ve vedru na balkóně, protože v bytě to už pro nemocné průdušky neudýchal (a druhou z obou nocí už byl skoro pořád vzhůru a bylo vidět, že je mu mizerně), a přestával i přes velká horka pít, rozhodla jsem se ho, ač byl neskutečný bojovník a vděčný za každé pohlazení, poslat za duhový most.
Nedokázala jsem poznat, kdy je ten pravý čas. Chvilkami vypadal, že má bolesti (i se po mně při pohlazení ohnal), pak se zase zmátořil a přivrávoral mi pod nohy, když jsem krájela maso (pro čerstvé maso by byl celý svůj život byl schopen čehokoli).
Byl by vydržel v řádu dní, než by odešel sám. Jenže hrozilo, že odejde ve chvíli, kdy nikdo nebude doma a bude v té nejhorší chvíli bez nás, a že ho následně objeví mrtvého nebo umírajícího některé z dětí.
Měla jsem strašné výčitky, že mu nechávám vzít život. Že třeba ještě chtěl na balkóně vidět pár východů slunce. Ale rozhodla jsem, jak jsem rozhodla, odbulela si to, když jsem ho držela usínajícího v náruči na veterině a pak i v rozlučkové místnosti zvířecího krematoria.
Zpětně svého rozhodnutí nelituji a na to rozhodování už nemyslím. Už si jen hýčkám hezké vzpomínky na toho zrzavého ducavého mlsouna.