Re: O polohách a jiné...

Ahoj Magdo,

k informaci, že novorozenecké oddělení v Krči má certifikát BFH, jsem zpočátku přistupovala asi jako k tomu, že svého času byla Kreditní banka v Plzni nositelem certifikátu Nejlepší banka roku, uděleného Mezinárodní bankovní asociací (nebo tak nějak), a krátce poté zkrachovala. Prostě nic významného a čistá formalita, kdoví jestli nezakoupená za pár desítek tisíc dolarů u UNICEF či bůhvíkde.

Svůj názor jsem velmi rychle změnila. Kdyby se mi tehdy krčské dětské sestry věnovaly jen o zlomek méně, tak jsem Sunar kupovala už cestou z porodnice. Takhle kojím už skoro 16 měsíců a v případě dalšího těhotenství bych se ráda pokusila o tandem. I později se mi v průběhu kojení vyskytlo tolik zapeklitých situací, že by skoro stálo za to je zpětně zrekonstruovat do nějakého deníčku, třeba s názvem Jak se kojí v Čechách na přelomu tisíciletí :-) Když si tak pročítám hodnocení porodnic, tak na příspěvek ve smyslu „porodnice možná blbá, ale šestinedělí super“ se prakticky nenarazí, a už vůbec ne u porodnic, které certifikát BFH nemají. O pravé opaky nouze není. Vloni se moje známá, pevně rozhodnutá, že bude kojit, vrátila od Apolináře a zoufale mi telefonovala, že umí kojit jenom vleže a jenom s kloboučkem. Tak jsem se k ní vypravila, ukázala jsem jí další polohy a klučík se v pohodě přisál i bez kloboučku, takže jsem za deset minut mohla odjet. Já, laik! Nechápu, co tam dětské sestry dělají. Když je na oddělení zavedený systém rooming-in, tak by snad nácvik kojení měl být jednou z hlavních náplní jejich práce.

K tomu krásnému termínu „klystýrholení“. Asi se na mě za můj názor sesype spousta diskutujících, ale nevadí. Od toho to tady přece je. Osobně se domnívám, že to ty občanské iniciativy, které to s námi potenciálními rodičkami určitě myslí dobře, vzaly za nešťastný konec. Otázka klyzmatu a holení je podle mého názoru mediálně velmi chytlavá. Umí si to představit každý (i muži, kteří se tady v minulosti do této diskuse také zapojili), a každý se k tomu rád vyjadřuje. Rodičkám není potřeba dávat komplikované návody, jak tyto procedury odmítat, stačí k tomu jediné slovo – NE. Také se to dá jednoduše poměřit: tam dávají, tam ne.

Se správnými zásadami kojení je to už složitější. Umíte si sebe představit coby prvorodičku a čerstvou matku, jak se na oddělení šestinedělí vehementně domáháte, aby vám tamní personál přestal vykládat a praktikovat na vás ty nesmysly ohledně kojení a laskavě dodržoval doporučení WHO? Já osobně moc ne. A co takhle palcový titulek na úvodní straně Blesku: KRMILI NOVOROZENCE Z LÁHVE S DUDLÍKEM! Šéfredaktor by to určitě neschválil a místo toho by raději zařadil OHOLENA A OKLYSTÝROVÁNA AŽ NA SAMÉ DNO LIDSKÉ DŮSTOJNOSTI!

Takže si myslím, že výše zmíněná hnutí svou aktivitu podřídila tomu, aby bylo dosaženo prvního rychlého a viditelného úspěchu. Společně s nakousnutou problematikou porodních poloh, kterou osobně již považuji za mnohem závažnější, došlo k tomu, že zastánci dosavadní praxe zareagovali velmi nedůtklivě. Za takových okolností se změny prosazují mnohem obtížněji, než při jemnějším postupu. Navíc, jak vidno, se ani laická veřejnost s názorem WHO ohledně „klystýrholení“ zcela neztotožňuje. Buď tyto procedury přímo vyžaduje, nebo je považuje, tak jako já, za nedůležité. Na to, aby mě tyto procedury mohly ponížit, jak se mi snaží namluvit zastánci opačných postupů, mám sebevědomí a úcty k sobě samotné dostatek. A je docela nefér ty, které zastávají postoj „ano“ či „je mi to fuk“, proto nazývat „poslušnými ovečkami, které vyhovují totalitním porodníkům“.

Osobně bych považovala za šťastnější, kdyby se začalo s celkovou humanizací porodnictví, dodržováním zásad soucitného a empatického jednání s rodičkou atd. To by mělo být samozřejmostí ve všech zařízeních, nejen v zařízeních typu CAP a specializovaných porodních domech, které zřejmě v budoucnu vzniknou. Všechny ostatní problémy („klystýrholení“, polohy atd.) by v tomto sledu přirozeně vyvstaly. Až nakonec, jako bonbónek pro skutečné zájemkyně, by se měly prosazovat přirozené porody, porody doma atd. Má-li se dosáhnout rychlé změny, je nutné spíše diplomatické jednání (to asi mnoho z nás dobře zná z partnerských vztahů).

Jenže problém je v tom, že tento přístup nedá rychlé a jednoznačné výsledky, míra empatie při jednání s rodičkou je obtížně měřitelná, a tudíž to ani nebude to nejlepší sousto, na které by se novináři nalákali. Ovšem propagátoři humánního jednání s rodičkou by zcela jistě získali na svou stranu laickou veřejnost celou. Žena, která by si u porodu nepřála vlídné jednání personálu, by asi byla značnou raritou.

Srdečně vás zdraví

Martina