Re: Stopování

Já jsem mládí v podstatě prostopovala. Jezdila jsem stopem několikrát týdně. Když jsem začala řídit, pár stopařů jsem vzala, ale v té době už jich moc nebylo. Teď nevidím stopaře skoro vůbec. Sama jsem stopovala naposled na jaře, když mi ujel autobus na přijmačky na VŠ. Jinak než stopem bych to nestihla. Proti mládí trvalo dost dlouho, než mi někdo zastavil. Byl to mladý Slovák, který jel do Brna do práce. Nikdy stopaře nebral, byla jsem prý první. A ještě si mě všiml na poslední chvíli, takže se otočil a vrátil pro mě. V mládí bych do takového auta nenasedla, tehdy jsem ale byla už zoufalá. Mladík říkal, že stopaři už skoro nejsou (taky to sleduji), mladí si domluví na FB spolujízdu, staří se na autostop nevydávají. Pokud stopuje někdo starší, většinou vypadá dost podezřele, takže mu nezastavuje. Na mně prý viděl, že to děsně potřebuju. Já taktéž vidím starší stopaře značně olezlé ožungry. Jednou mě teda u nás na vsi stopla na zastávce paní, které ujel autobus. Byla hodně ráda, že nemusí čekat dvě hod. na další. Od té doby ji brávám, když ji vidím na zastávce, i když jí bus ještě nejel (přesedá, takže čeká na přípoj). Ušetřím jí pár minut a pár kaček a ještě pokecáme, je fajn.