Díky aj.

Mockrát vám děkuji za odpovědi. Našla jsem v PC ještě povídání o kůži od našeho rodinného lékaře, možná to pro někoho z vás bude něco z toho zajímavé, tak ho sem šoupnu. Bude to asi delší, ale vy jste zvyklé ;o))) kdyby vás zajímal zdroj, písněte na mail nebo ICQ, nechci tu uvádět stránky.

Na povrchu pokožky jsou buňky s vysokým obsahem keratinu, který je vyztužuje a zvyšuje jejich mechanickou odolnost například proti otěru nebo proražení, také brání mechanicky průniku mikrobů dovnitř těla a zpomaluje významně promáčení i vysychání pokožky. Tomu samozřejmě napomáhá i vylučovaný tuk a maz. Pokožka se snaží být vodoodpudivá a tím chrání tělo nejen před nežádoucími změnami teploty, ale hlavně před viry, plísněmi a mikroby, protože dostatečná vlhkost je základní požadavek na jejich optimální životní prostředí.
Keratinové buňky musejí do svých kvalit dozrávat relativně dlouhou dobu. Rodí se na okraji škáry jako normální buňky a keratin neobsahují. Jak se dostávají blíže k povrchu, tak se v nich tvoří a ukládá stále více keratinu a buňky se zplošťují, tvrdnou a snižují svoji látkovou výměnu na minimum. Je to důležité i proto, že jen minimum živin k nim docestuje přes mnoho membrán jiných hladových buněk a právě tak se obtížně zbavují svých zplodin látkové výměny. Tahle situace se výrazně zlepší masírováním, protože masáž je v podstatě ždímání stlačením a třením, což vymění v dané lokalitě tekutiny mnohem účinněji než jen prostá difuze(přirozená tendence látek přecházet z prostředí s vyšší koncentrací do prostředí s nižší koncentrací - zde tekutin do pórů kůže pozn. papajany).

Chcete-li mít pokožku hladší, jemnější a hebčí, udělejte si peeling. Také se lze spálit při opalovaní a značná část povrchových buněk pokožky se sloupne sama. Pakliže se peelingem nebo jinak zbavíte svých ochranných hrubých buněk s vysokým obsahem keratinu, začne poměrně snadno vysychat pokožka, která je vlastně připravená vyživovat mnohem tlustší vrstvu buněk. To se děje po nějaký čas snadno, ovšem voda odsychající na membránách posledních nedozrálých buněk přináší živiny a zčásti i metabolity předchozích buněk a ty zaplňují průchody v membránách posledních buněk na povrchu a snižují částečně odpar, ale živiny jsou zároveň při slabší funkci jater výbornou pastvou pro bakterie a plísně žijící na pokožce a jsou i úrodným polem pro pomalé kožní viry, o kterých toho víme stále proklatě málo. Taková pleť potřebuje stálou údržbu, jinak se ty potvory snadno přemnožují. Nejvhodnější jsou pleťové vody třeba s menším množstvím lihu, ale hlavně bez tenzidů.
Lihovodní roztok je totiž podle mého nejšetrnější čistidlo na pleť. Umí dobře rozpouštět skoro všechny nečistoty a zoxidovaný kožní tuk. Zdravý a nezoxidovaný ne. Jakékoliv tenzidy u bezalkoholických přípravků ale rozpouštějí i zdravý tuk a proto takové přípravky obsahují obvykle méně rozpustné a odolnější (chemické) náhrady vašeho vlastního tuku. Zdravý tuk je součástí pojiva mezi buňkami a v odmytých prostorách po něm se velice dobře daří mikrobům, je tedy potřeba přidat nějaké baktericidní látky. Tenzidy a silná odmašťovadla dokonce uvolňují povrchové buňky pokožky tak silně, že svého času reklama na vynikající odmašťovací jar uváděla, že po použití je kůže hebká a jemná. Skutečně je to pravda, je to jakási forma peelingu. Povrchová vrstva buněk je totiž také z pokožky odmyta a vylita se špínou do odpadu. Bohužel nám její ochrana potom chybí. Šampony a mýdla tuto destrukci tuku provádějí omezeněji tím, že nepůsobí tolik do hloubky mezi buňky.
Mycí prostředky a silná čistidla tedy způsobují postupné ztenčení pokožky, atrofii.
Tento proces je mnohem markantnější, když je používaná společně s tenzidy teplá až horká voda, protože se tím otevírají póry v pokožce a rozpouštědla se dostávají mohutně dovnitř a škodí tak, že organizmus má co dělat, aby to stíhal opravovat.
Používání studené vody je v léčbě obvyklé a funguje do značné míry i masážním efektem na pokožku, protože reflektorické stažení kapilár vytlačí jejich městnavý obsah zpět do oběhu. Při tom se výrazně snižuje odmývání zdravého tuku, protože na studenou vodu je pokožka vývojově adaptována.
Jak nám pokožka stárne, tak se zanášejí buňky a jejich membrány organickými solemi, což má za následek, že výživa a odplavování zplodin prostou difuzí začíná váznout. Zvláště na dolních končetinách, odkud krev nerada cestuje nahoru, dochází ke značnému ukládání solí do buněk, což akceleruje i typicky snížená teplota nohou. Jedná se o známý fyzikální jev krystalizace z nasycených roztoků s jejich ochlazováním. To má za následek nejen nedostatečnou tvorbu tuku v pokožce vašeho podvozku, ale i vysychání a následnou atrofii kůže. Pravidelná výměna krve je tak bídná, že v některých případech zde uhynulé a rozložené krvinky zanechávají své železo, které je vidět v charakteristickém vybarvení rzi jako flíčky i celé plochy na pokožce.
Ve škáře jsou přítomny také velmi háklivé melaninové buňky, které vyrábějí barvivo melanin a vypouštějí ho do svého okolí při dlouhodobějším nadbytku ultrafialového záření. Vzniká opálení. Je-li působení krátkodobější a intenzivnější, dochází k popáleninám a v případě předchozího chemického poškození melaninových buněk některými toxiny a játry nezdetoxikovanými látkami dochází k porušení buněčné membrány a výronu barviva do okolí a spodiny pokožky jako piha nebo stařecká pigmentová skvrna, což je vlastně stejný problém jako tetování. Někdy dochází vlivem některých toxinů (podle mého i kožních virů) ke změně funkce pigmentových buněk, které přestanou vyrábět pigment úplně. To se nazývá vitiligo.
Kožní pigment nechrání dostatečně organizmus před nadměrným poškozováním vysokoenergetickým ultrafialovým zářením, proto nedoporučuji zbytečně vystavovat tělo v poledních hodinách této drastické zátěži, která dokáže v kožních buňkách štěpit některé velké molekuly organických solí i na složky kancerogenní.
Ultrafialové záření pronikající do pokožky je zachycováno kolagenovým kožním vazivem, které je neméně snadno poškozováno a odumírá, atrofuje. Potom jeho mechanickou funkci přebírá vazivo elastin a pokožka je poznenáhlu volná, vláčná až tažná.
Kolagenové vazivové struktury mají v pokožce dvě funkce. První je mechanická, pevnostní. Druhá je trochu méně známá, tu musím podrobněji vysvětlit.
Játra během dne musejí zajišťovat pro organizmus hlavně energii. Na nějakou regeneraci a detoxikaci není kapacita a většinou díky stresům a katecholaminům není ani kyslík. Játra se ale kvůli vytíženosti energetickým programem nejdříve plní nezdetoxikovanými látkami sama a teprve po svém naplnění je vypouštějí po částečné oxidaci jako vysokomolekulární organické soli do oběhu. Nadbytek těchto látek se dostává do všech orgánů a snižuje tím jejich výkon, ale hlavně coby balast zatěžuje přenosové, skladové a řídící schopnosti oběhu, což se jeví navenek jako únavnost, malátnost, slabost apod. Ovšem hlavní oblastí, kam se tyto látky nejlépe dostanou, jsou vlákna kolagenu. V kloubech, šlachách, povázkách je možno cítit určité tuhnutí a ztrátu pružnosti, ale nejvíce nenamáhaného kolagenu je v pokožce. Vždyť pokožka průměrného člověka váží kolem 5 kg. Když tělo odpočívá, tak dochází k odbourávání a snižování množství odpadu v krvi a je určitá šance jeho zpětné difuze z vaziv zpátky do oběhu. Tento proces je ale vždy nedostatečný a má za následek pravidelné ukládání zhruba 0,5-2 g (ve vyšším věku i více) těchto solí za den trvale ve vazivových buňkách.
Pakliže není již dostatečná zásoba kolagenu v pokožce, přicházejí prostorové rezervy v podobě chrupavek, a když jsou obsazeny a atrofují i ty, usazuje se odpad i do kolagenu kostí, čímž v podstatě už trvale snižuje jejich pružnost a zvyšuje křehkost až do stádia, kdy i zde atrofují a ubývají kolagenové fibrily a vápenaté soli tak ztrácejí matrici, kde by mohly být usazeny, a následně se snadno vyplavují. Potom můžete slyšet slovo odvápnění. Ovšem odvápnění je vedlejší důsledek hlavní poruchy, kterou je ztráta kolagenové mezibuněčné hmoty kostí (ossein). Z toho jasně vyplývá, že tvrzení zřetelně „nedostatečně informovaných odborníků“ nebo obchodníků o řešení odvápnění dodávkami vápníku, aniž by se zmínili o primární opravě kolagenu, je zavádějící až nebezpečné. Nadbytky těchto solí totiž mohou v ledvinách vytvářet písek nebo kameny.
Pokožka vylučuje malé množství kyselin, které zpomalují oxidaci kožního tuku (ochrany před vodou), a tím snižuje pH na svém povrchu. Zároveň tím odrazuje mnoho mikrobů od pobytu na ní. Epidermálnímu stafylokoku to ovšem velice vyhovuje a tak se v oblasti mezi zrohovělými buňkami usadil jako symbiont a živí se zoxidovaným tukem v malém prostoru mezi nimi. Zplodiny jeho výživy jsou také kyselé a v přiměřené míře udržují povrch pokožky natolik kyselý, že to ostatní mikroby odradí. Tak si na nás v souladu s námi žije celá tisíciletí. Horká voda však jeho populaci silně poškozuje jak přímo, tak i nepřímo vyplavením jeho výživy, oxidovaného kožního tuku. Studená voda mu tolik nevadí, ovšem když další tuk rozpustíme mýdlem, je to pro něj dost pohroma. Ale tenzidy ho v podstatě vyhladí, včetně ochranného tuku v hloubce. O to snadněji se pokožka nasákne vodou a je připravena přijmout jakékoliv mikroby a plísně. Ovšem vzápětí vysychá do hloubi a touto cestou se snadno odpařuje z pokožky voda.
Trochu odbočím. To není jen tak nějaká voda, tahle je původně roztok a ten přináší výživu. Výživa funguje ale jen v roztoku, takže vrchní buněčná vrstva je o hladu a slábne. Množství solí současně zanáší i dolní buňky, protože voda má za úkol odplavit zpět jejich metabolity. Neodplavuje, a tak slábnou i nižší vrstvy, buněk ubývá, pokožka atrofuje. Zbylé buňky se zanášejí solemi a tuhnou, vytváří se tenká pergamenová kůže, která se díky své nepružnosti ohýbá jen někde - a tomu jevu důvěrně říkáme vrásky.
Mikrobiální obránce tedy před hradbami chybí. Teď obrana závisí jen na aktivitě bílých krvinek. Přitom oblasti po vyplaveném tuku v hloubce pod a mezi keratinovými buňkami se vyloženě nabízejí jako chráněné líhně pro různé mikroby i plísně.
Ovšem když se nemyjeme, tak se symbiotický epidermální stafylokok přemnoží a jeho původně žádoucí kyseliny se vstřebávají do hloubky pokožky a dráždí ji. Tedy dochází k rozšíření kapilár, zarudnutí z překrvení a tím se do lokality dostává plno živin, jaterního odpadu i bojovných bílých krvinek. Je samozřejmě mnoho důvodů, proč to bílé bojovnice nezvládají, ale téměř vždy jsou unaveny a deaktivovány množstvím jaterního odpadu. Takže vliv nedostatečné činnosti jater na vznik ekzému je velmi významný. A jak bylo uvedeno, některé jeho složky dokonce slouží jako akcelerační potravní doplněk mikrobům i plísním.
Přemnožení mikrobi se živí většinou kožním tukem, do něhož játra dodala látky, které sama nezpracovala a těm malým bestiím chutnají. Jejich zplodiny látkové výměny jsou toxické a organizmus na ně zřetelně reaguje. No a my si řekneme, že ekzém, a jdeme si k lékaři pro nějakou mastičku. Mikrobi se na mast adaptují a jdeme pro další atd. Po nějakém čase lékař uzná, že to nejde zvládnout, a dodá mast s obsahem hormonů, které způsobí, že organizmus po nějaký čas nereaguje na dráždění. Potvory ale nejsou úplně v pohodě, většinou se organizmus jenom pomaleji vyrovnává s přesilou mikrobů. Svrbící a vystresovaný toho prostě není schopen.
Samozřejmě to chce promyslet jak z hlediska ochranné funkce pokožky, tak symbiotických mikrobů a místních podmínek k životu, tedy ošetřování a JON.