Sebeúcta

Ahoj, teď se ve mě sváří hodně pocitů, jako opravdu hodně, ale zabrousím k tématu chybování a sebeláska, sebeúcta. Já nikdy příliš nevěřila na to, že když člověk se sám jak kůl v plotě, nemá vztah, nemá děti, nemá kamarády, že se dokáže opravdu milovat, protože pro mě je přirozené, že skrz oči jiných můžu zahlédnout to dobré v sobě. To se mi teď na jednu stranu ukrutně sesypalo, protože manžel odchází s tím, že jsem.... no to rozebírat snad nebudu. Já jsem si vědoma všech chyb, které jsem v tom vztahu udělala a ač je nevnímám jako natolik fatální, aby se s nimi nedalo něco dělat, pokud o to druhá strana stojí, manžel odchází za lepšími zítřky. Zároveň protože jsem člověk sdílný, mluvím o tom. Mluvím s ním, což vím, že není dobrý nápad, ale prostě to tak je. Mluvím se všemi. Mluvím, chválím ho (jsem magor), rozebírám to na atomy. Nedokážu to v sobě zatím uzavřít, snad jak kdybych čekala na ránu z milosti. Dokážete sami sebe milovat vzdor všemu? Vzdor zklamání, osočení, zjištěnému klamu, totální ztrátě důvěry? Vážíte si sami sebe prostě jen tak, nebo musíte si to odůvodnit - vážím si sama sebe za xy. Zjistila jsem, že i sama sobě kladu podmínky, za jakých si sama sebe budu moci vážit a tisíc hlasů, co říká - ,,jsi dobrá,, mi nevyváží ten hlas, který říká - ,,kéž bych už tě nikdy nemusel vidět, jsi mi odporná,,. Chtěla jsem od partnera dokonalé přijetí, protože sama sebe jsem nebyla schopná přijmout a co si budeme.... on mi to rozhodně neusnadňoval.