Re: syn

Jano,
díky moc za tvůj ohlas, situace v naší rodině mi připadá hodně podobná té tvé. Moc mě to mrzí, vlastně je mi to líto a je to momentálně mým největším problémem. Co s tím nevím, protože manžela nemůžu ani za nic přesvědčit, aby synovi pochválil aspoň nějakou jeho činnost, práci apod., nedovede se povznést nad těmi jeho cetkami. Možná, že by od nich časem syn upustil a čeká jen na to, kdy bude otcem pochopen. Možná, že už má jasno a proto chodí domů jen málokdy a nikdy nic po nás nechce. Já ho ztratit nechci a nikdy nedopustím, aby byl "sám", vždy se budu snažit být jeho oporou. Manžela pochopitelně ztratit také nechci, ale bojím se, že náš vztah bude poznamenán tím, jaké postoje vznikly mezi jím a synem.
Nepomáhá žádné moje vysvětlování, žádné prosby, dokonce ani návštěva u odborníka jeho přesvědčení nezviklala. Opravdu nevím, jak to řešit. Řekla bych, že otcové jsou v tomhle jiní než matky - dost často vidím ve svém okolí,jak otcové dospívajících synů selhávají a jaké dělají chyby, snad je to viditelnější než u vztahů matka- dcera, ale možná se mi to jen zdá. Naše dcera měla pubertu úplně šílenou, ale je to za námi a zvládli jsme to snad dobře a docela si spolu rozumíme, tatínek by jí snesl modré z nebe. Proto moc nechápu, proč se nepokusí víc porozumět i synovi.
Je mi líto, že ty svůj vztah s otcem také nemáš vyřešený, stojíš ještě o to, mít s ním vše vyříkané?
A ještě víc mě děsí, že čas tak letí. Eva