Re: Nelyžujeme, co na to ostatní?

Pocházím z jedné z našich "kolébek lyžování" (kde se tedy samotným slovem lyžování dodnes označuje běh na lyžích, na rozdíl od Prahy, kde to automaticky znamená sjezd a kromě toho se "běžkuje" ). Takže do 18 let byly běžky součástí školního TV, každý rok závody, nějaký výlet na hory. Na sjezdovky jsme nechodili, protože rodiče nelyžovali vůbec (mamka není z hor, táta není sportovec) a v našem městě sjezdovka nebyla, takže jsem měla moc hezké zážitky z 3. skupiny na lyžařském výcviku na SŠ (na ZŠ byl jen běh) Po 18 jsem na žádné lyže nestoupla 14 let (byla jsem už v Praze, dělala v podstatě vrcholově jiný sport, neměla už výbavu, měla přítele co nelyžoval ...) Sjezdování by mě i celkem bavilo, kdyby to nebylo tak drahé, nebylo na sjezdovce moc lidí a kdybych tím neriskovala svou plastiku kolene a v nynějším stavu těla asi i kde co jiného. Představa jízdy na běžkách v krásném slunečném počasí v hezké přírodě ve mně vzbuzuje nadšení, ale když jsem se ji pokusila (po těch zmíněných 14 letech) jednou zrealizovat, zjistila jsem, že umírám po 500 metrech, asi jsem nějak zapomněla techniku a hlavně neumím namazat. Prohlásila jsem tehdy, že dalších 14 let mě na lyžích nikdy neuvidí a tento limit skončí cca v únoru 2020, tak uvidíme
Naše ubohé děti vyřazujeme z kolektivu (viz. diskuse o moři) tím, že byly jen několikrát na běžkách (s manželem nebo mojí mamkou, která začala lyžovat na stará kolena) a nikdy na sjezdovce. A syna čeká v zimě ta ostuda s třetím (nebo kolikátým) družstvem na školním kursu Situace v tomto ovšem vypadá celkem kriticky, protože jsem pochopila, že dneska snad na školní kurzy v Praze žádní absolutní začátečníci nechodí - děti buď už lyžovaly nebo na kurs vůbec nejedou - tato myšlenka se mi nelíbí, chtěla bych, aby jel a zkusil si to, tak jsem na to zvědavá ...