Re: odebrané děti v dalších souvislostech

Reflexivní jednání se dá pochopit, Anni, jen to nesmí bejt ve stylu "nesnáším, když udělá..., to se neudržím a rovnou mu/jí jednu lupnu." Dospělý vyrostli z většiny dětí a fyzický tresty často asi nebyly to nejhorší, co jako malí zažili. Ale obhajováním fyzickýho trestání (ne tedy omlouváním jednoho potrestání) jednak vstupujem na tenkej led, protože když se to dá obhájit pro tohle, dá se i pro tamto, když pro tamto, tak i pro tamto. Přípustná hranice se stanovit nedá: jeden pohlavek denně? A případně vybrat největší prohřešek a ostatní pominout. Jen rukou, ale ne vařečkou nebo řemenem? A dá se mlátit, dokud nám ruka neupadne? Nebo to nesmí mít viditelný následky? Tudíž facka až si kecne, jen nesmí vzít druhou o zeď? Všechno je to samozřejmě nadsázka, ale jediná jasná přípustná hranice zkrátka je nebít.

Navíc jsem přesvědčenej, že ty obhajoby většinou stojej na písku, nejčastější argument v pozadí, co znám já, bejvá, že to pomůže k lepšímu uvědomění. Podle mě to není tak docela pravda, důraznější způsoby totiž vodívaj spíš k tomu, že se ten komunikační práh průběžně zvyšuje = fyzický tresty maj průběžně nižší efekt a je nutný přidávat, pokud má bejt dosažený stejnýho výsledku. Tohleto neplatí jen u fyzickejch trestů, ale šířeji, a nejen u dětí, ale i u koní nebo u psů. Mnohem účelnější je snažit se průběžně důrazn negativních podnětů snižovat, s cílem, aby postupně stačilo míň a míň důraznej podnět (což obecně jde), a z tohohle pohledu je bití víceméně dost nevhodný.

Plus to učí děti ukládát si do podvědomí, že svoje se dá vynutit fyzickou převahou, což taky není dobrý.