Re: Kudy dál s mámou

Držím palce, zkus se poohlídnout na nějaký čas po nějaké té domácí péči, možná toto zajišťuje i pečovatelská služba? Nevím...stačilo by asi jen promazat dekubit, zkontrolovat močení...návštěva dle mne na 20 minut denně.
Já jsem též jedináček a je mi mými starými rodiči "mezi řádky" vtloukáno to, že je mojí povinností se "starat" - v překladu v podstatě skákat dle nesmyslných rozmarů matky. Nejlepší je, že ona se "nestarala" nikdy o nikoho - tím myslím její rodiče nebo jiné staré příbuzné, její nemoc jí vždy dobře posloužila jako alibi (i když uznávám, že diagnóza byla docela závažná). Sem-tam mi vyčte že mne jako těžce invalidní vychovala a jak to bylo složitý. Né přímo, ale vytahuje příhody starý 40 let, např. kdy mne 1 X (slovy jednou a výjimečně) vezla 200 km k příbuzným na prázdniny, chodila do školy na pohovory, třídní schůzky, vařila (zkrátka běžný chod domácnosti při dítěti) apod...ale tyto řeči fakt už dnes přičítám na vrub částečné demenci.
Ona byla vždycky TA NEMOCNÁ, na kterou se bral ohled, chodilo se po špičkách, psychiatr si nás skrz ni zval na konzultace apod. To mi bylo asi 14 - takže žádné ohledy k "citlivé pubertální" duši. Např. prázdniny jsem na střídačku strávila s různýma příbuznýma, tetičkama...matka byla dost často zrovna hospitalizovaná. Párkrát se stalo, že se sbalila a odjela na Slovensko - otec ji pak hledal (to mi bylo asi 10 roků, normálně nás bez vysvětlení opustila...). Kolikrát mám chuť to na ni vyřvat, jak já jsem k tomu vlastně přišla? Čím jsem se (jako dítě) zasloužila? Ale propracovala jsem se od vzteku a náběhu na nenávist k racionálnímu myšlení, že je stará a vrací se do dětských let a lepší už to nikdy nebude, spíš horší. Taky manipuluje, ale prokoukla jsem to a hlídám si svoje soukromí, pomůžu pokud to má hlavu a patu a je to v mých silách. Co nezvládám - s tím se ani netrápím, nic tak nevyřeším. Zkrátka emoční stránku věci neřeším, k ničemu to nevede. Pokud je samostatná, schopná zatím žít doma - je to všechno ještě dobrý.