Je to opravdu násilí?! 2.

Chtěla bych všem poděkovat za odpovědi, nečekala jsem, že jich bude tolik a tak brzy. Jak řekla jedna z Vás /Beruna/, chci se vypovídat. Všechny mi píšete, abych se sbalila a odešla. Mám strach to udělat, a to proto, že opravdu nevím jaká bude jeho reakce. Žijeme sice v poměrně velkém městě /ofic. velkoměstě/, přesto v takovýchto situacích je malé, určitě víte, jak to myslím. On ví, kde mě hledat-u rodičů, v zaměstnání. A toho se právě bojím, mám docela slušné zaměstnání ve větší firmě a bojím se scén. Vždy jsem totiž a snažím se i dnes, vystupovala velice sebevědomě, a že mě nic jen tak nerozhází. A nechci tedy zažívat nějaké výstupy. A konečně, jak píše Marie, je to těžší než jsem si myslela, když jsem bývala "svobodná".
Asi Vás teď ještě víc "vytočím", ale dnes ráno jsem se dozvěděla, že jsem čubka /já doufám, že ta slova nikoho nepohorší, ale děti to snad nečtou/. Už ani nevím proč jí jsem. Většinou se tyto scény odehrávají ráno ve všední den, když odcházím do práce. Pak mě zdržuje, jsem dost zodpovědná vúči práci a nechci chodit pozdě. Navíc, jak se říká, na mé místo čeká dalších deset... Prý ať si jdu do práce, když bez ní nemohu být, ať si jdu za mým bývalým /toť asi největší kámen úrazu, chodila jsem nějaký čas s klukem, co dělá ve stejné firmě/. No, je toho hrozně moc, co bych ze sebe chtěla dostat, vymluvit. Jak nesmím zdravit své "bývalé", nenosit sukně nad kolena, trička či svetry s výstřihama, nechodit na firemní akce či večírky, být v kontaktu s holkou, kterou znám už 8 let, ale podle něho je to děvka, která se nechá živit chlapama, nejít si po práci sednout s kámoškou třeba na kafe, protože musím domů mu jet uvařit, on přeci celý den nic nejí. Pohoršuje ho, že si tykám s některýma kolegama... Už toho nechám, opravdu je toho ve mě moc, a je to poprvé, co jsem to tímto způsobem ventilovala.
Moc Vám všem děkuji za Váš zájem a přízeň, a že jste to četly!!