Jak na dítě se specifickými povahovými rysy?

Náš 4letý syn, prvorozený, má takovou svojí zvláštní povahu. A já si lámu hlavu, jak s ním "zacházet", jak se s ním domluvit, aniž bychom to museli věčně řešit po zlém.
Trochu ho popíšu, začnu kladnými věcmi :)
Je poměrně hodně chytrý, ve spoustě věcí mu to pálí, a když chce, tak dokáže být perfektně samostatný (např. o Velikonocích šel domů napřed, my zůstali ještě na zahradě, a když jsme přišli, byl převlečený, oblečení a boty srovnané, s umytýma rukama a svojí výslužku si uklidil do kumbálu - bez vajíček, ty uklidil do přihrádky v lednici. Vše sám od sebe bez jediného našeho "udělej to a to".).
Také velice pěkně a rád kreslí, vydrží u toho opravdu dlouho, na jeho věk jsme s touhle jeho šikovností dost překvapení. S tím souvisí i jeho touha učit se písmenka, už se podepíše a umí napsat i pojmenovat skoro všechna písmena.
ALE...
Hodně chvátá - např. u toho malování si rychle vyčmáře jeden obrázek a už běží pro další, nevybarví to pořádně, ačkoliv to umí.. nebo během chvilky namaluje 3x to samé (traktor, mašinu apod.) a obrázky jsou odbyté (vím, že to umí mnohem lépe). Často věci nedotáhne do konce. Snadno přebíhá od jedné věci k druhé a pak se k tamté zase vrací.
Taky je to, asi jako každé dítě, hodně velký živel, hlavně doma. Venku moc nechce být, zato doma řádí jako černá ruka. S tím souvisí i to, že si v poklidu hraje a pak najednout z ničeho nic zavíská, nebo začne poskakovat apod. Ve školce mi dneska paní uč. říkala, že takhle najednou zapiští, že se i děti leknou, nebo že začne z ničeho nic poskakovat po stolečkách apod. A na otázku "proč to dělá" jim odpoví, "protože mám radost", "protože se mi chce", "protože mi to tak dělá".
Je hodně tvrdohlavý, když si něco umane, tak to musí mít za každou cenu a je jedno, jak toho docílí... tyhle chvíle končí šíleným vztekem, že to či ono nejde/nedostane apod.
V takových chvílích klidně říká i slova typu "nechci Tě mami", už mi dokonce řekl i "nemám Tě rád".
Má absolutní problém s dodržováním pravidel, k nikomu ani ničemu nemá opravdový respekt.
Celkově je v podstatě samotář, o další děti moc nestojí, hraje si sám a do kolektivních činností se vůbec nechce (až na vyjímky) zapojovat.
Mladšímu bráchovi poměrně často ubližuje (i když už se to lepší), věčně se s ním hádá o věci apod.

Poslední dobou máme přibývají konflikty, které já už neumím vyřešit jinak, než řvaním, případně i plácancem přes zadek (když už něco vážně přežene). A hrozně moc mi to vadí. Přitom on je takový splachovací, klidně se mi směje do obličeje, což mě v tu chvíli rozpálí do ruda.

Lehké konflikty vyřešíme nějakým kompromisem, dohodou, ale těch silných je čím dál víc

Omlouvám se za slohovku, jinak to neumím
Dneska si tím zaměstnávám hlavu už od rána, trápí mě to a chtěla bych všechno nějak razantně změnit. Věřím tomu, že je problém hlavně ve mně, že se neumím k němu chovat tak, jak by potřeboval. A že se nedokážu vcítit do jeho pocitů a komunikovat s ním "jeho jazykem".