Nějak jsem to odklikla dřív.
Cítím se velice podobně. V životě mi nikdy nevyšlo to co jsem chtěla. Nikdy jsem nechtěla mít brzo děti, ale otěhotněla jsem v 19. První dva roky na rd byla hrůza, neustále proplakané noci, zavřena doma v cizím městě, bez přátel s věčně ufňukaným dítětem. Zkrátka naprosto nezralá a nepřipravená na mateřství. Zařekla jsem se, že druhé už nikdy. Teď je cipískovi 8 a já svého rozhodnutí lituji. Teprve teď ve škole se na něm projevuje, jak vůbec neumí komunikovat s vrstevníky, nezapadl do kolektivu a já si vyčítám a VÍM, že za to můžu já, byla to moje rozmazlenost a pohodlnost, nedokázala jsem si něco odříct, aby on měl sourozence. Teď už je pozdě na to, protože sourozenec s tak velkým věkovým rozdílem už tu sourozeneckou roli nehraje, je to spíš jakýsi další "dospělý".
Protože jsem šla na rd hned po střední, strašně špatně jsem sháněla práci. Bála jsem se jít na vš, že to nezvládnu, tak jsem chodila na jazykové kurzy. Z toho si dneska nikdo na zadek nesedne. Věci se začaly trochu hýbat, když jsem sebrala odvahu a na tu vš šla. Během ní jsem měla slušnou práci, nejprve 1 pak druhou a to dokonce v oboru. Velmi jsem si toho vážila. Přesto, že jsem dělala co jsem mohla, panu šéfovi jsem se znelíbila (dodnes jsem nepochopila, co jsem udělala špatně). Vštípal mě z firmy nechutným způsobem. Myslela jsem si, že se z toho nějak otřepu, ale nejde to. Je to už půl roku. Hledám si jinou práci, chtěla bych dělat to, co v minulé práci. Cítím, že mi dřepění doma škodí ve všech směrech. Sebevědomí na nule, mám pocit, že jsem úplně k ničemu, nemám do ničeho chuť, mám pocit, že stejně nic nemá smysl. Sice práci hledám, ale v koutku duše, mám strašný strach, že udělám něco špatně, co se mýmu šéfovi nebude líbit a dopadnu stejně jako předtím. Přitom jsem vždycky poslouchala, vždycky jsem dělala co jsem měla, nikdy jsem si nevzala očr, chodila do práce včas... Zkrátka jsem dělala co se má. Tak proč? Trápím se, bojím se jít do další práce, v koutku duše mi vyhovuje být doma, kde na mě "nikdo nemůže", ale vím, že takhle se žít nedá. Jediné co mě drží nad vodou je manžel, který mě má rád a syn. Nemít je, tak už si uvážu šutr kolem krku a půjdu se utopit do toho našeho kačáku, protože co se mnou že jo, když jsem úplně k ničemu.