Re: Když učitelka dětem prozradí, že Ježíšek neexistuje

Je to dobrá příležitost dětem ukázat, že ne všichni lidé věří v to samé. Dokázat, že Ježíšek existuje, nelze. Lze v to buď věřit, nebo nevěřit. Někdo věří, někdo ne, tak se s tím bude setkávat celý život. Ostatně, co vlastně „víme“ a v co „věříme“?

Víme třeba, že máme ruku, kterou se štípneme do ucha. Věříme na Ježíška. Ale mezi tím je široká šedá zóna, kdy tak nějak víme, že na opačné straně zeměkoule leží Austrálie, ale pokud jsme tam nebyli, důkazy máme nejvýš z druhé ruky a musíme jim věřit – není to tak docela, že „víme“, ale ani v pravém smyslu, že „věříme“. Svět není ostře rozdělený na „věřící“ a „nevěřící“.

A ještě dvě poznámky. Kdysi jako kluk jsem byl v Náprstkově muzeu na přednášce o Indiánech. Na výroční slavnosti u jednoho kmene tam chodili muži maskovaní za duchy. Malé děti prý věřily, že jsou to skuteční duchové. Jestli si dobře vzpomínám, tak snad kolem osmi už poznaly, že jde o maskované sousedy. Ale na duchy pořád věřily. Myslím, že to může být docela univerzální. Dětské vnímání světa se posunuje, a nemusí to z principu být jenom „šokem“, „probuzením“ do světa dospělých. Navíc vím z vlastní zkušenosti, že děti dokážou dost dlouho uvažovat dvojmo, docela schizofrenně, současně i „věřit“ i „vědět,“ že to je jinak.

Člověk nemusí být křesťan, dokonce ani věřit v Boha. To se nemusí rozcházet s tím, že přijímá to, k čemu Ježíš (prý) nabádal: hlavně, že máme mít rádi ostatní lidi. Nehodí se to snad nejvíc u vánoc? I když budeme všichni vědět, že jsme si dárky dali navzájem sami, je potřeba u toho vědět, že jsme si je dali z lásky. A ta případná připomínka Ježíška – Ježíše – jak kdo chce, nám může pomoci uvědomit si to. Proč vlastně masově slavíme vánoce, i když valná část lidí u nás je nevěřící? Asi máme potřebu nějakého duchovna, nebo jinak: nějaké výjimečné chvíle, a to bez kapky duchovna nejde. Pro malé děti je tou kapkou představa Ježíška, ale to duchovno se přece nevytratí spolu s naivní dětskou představou, ne?