Re: Ještě jednou svatba

Magdo,
nic si z toho nedělej, že se zdá, že je to vašim jedno. Jedno jim to určitě není.

Zažila jsem něco podobného - s tím rozdílem, že u nás to nejsou tři roky, ale pět. Asi tak po dvou letech "chození" byli oboje naši rodiče neodbytní - kdy bude svatba, pokaždé když jsme přijeli na návštěvu, tak jsme si vyposlechli, kdo se zase oženil, vdal, komu se narodilo dítě - asi to znáš. Pak tenhle tlak ustal, z obou stran (jak kdyby se na nás domluvili :-))

No a když jsme jim nedávno řekli, kdy bude den D, kde, dokonce i lidi jsme spočítané měli... tak jediná reakce byla HMMM.

No ale pak jsem se dozvěděla (asi tak za měsíc), že mojé máma to už troubí na všechny strany a minulou návštěvu u našich na nás dokonce čekaly zkušební koláčky (a to se berem v létě :-) a jestli nám chutnaj a jestli nejsou moc malý, velký, sladký, málo oslazený :-) No hrůza - připadala jsem si jako soudce toho, jestli je moje máma na mojí svatbu připravená - podle čeho to taky poznat, jinak než podle koláčků (to si asi myslí ona).

Tak si z toho nic nedělej, jednou jsi jejich dcera a i když to asi tušili, že se jednou vdáš, tak je to možná vzalo. Nebo už někoho vdávali nebo ženili? Naši ne, tím si vysvětluju tu rozpačitou reakci. My jsme s přítelem byli taky dost paf, čekali jsme aspoň něco jako No konečně! nebo To je dost! když už ne nějakou pozitivní reakci.

Ale ruku na srdce, rodiče jsou sice rodiče, ale brát si budeš někoho jiného, ne? :-) Tak ať si to oni se sebou nějak srovnají, je to nová role, ale pro nás koneckonců taky, nemyslíš?